|
|
|
Istanbul Eurasia Marathon 2006 Bosphorus Bridge, most spojující Evropu a Ásii, je monumentální. Zavěšen na lanech zakotvených na dvou obrovských pilířích vytváří jednu z dominant města Istanbul. Denně projede po tomto mostě tisíce aut, ale pěším je vstup na most přísně zakázán. Jen jeden den v roce se situace obrátí a je umožněno si most pěšky projít a vychutnat si z něj pohledy na město, na Bosporský průliv a na Marmarské moře. Letos tento den připadl na 5. listopad 2006. Nedělní ráno je mrazivé, avšak po předešlých dnech plných deště a sněhových přeháněk je obloha jako vymetená. Nikde ani mráček a vycházející slunce roztápí zbytky námrazy a sněhu v ulicích města. Před dvěma dny naše česká výprava přistála na letišti Atatürk v tureckém Istanbulu a nyní, vzdáleni 1.500 km od domova, stojíme v asijské části města na startu 28. ročníku Intercontinental Istanbul Eurasia Marathonu a zároveň na startu 4. policejního mistrovství Evropy v maratónu. Tlačíme se na startu v první řadě spolu s dalšími závodníky-policisty z dvaceti tří evropských zemí, s početnou skupinou keňských běžců toužících po prize-money a dalšími atlety, kteří přijeli vyzkoušet svou formu nebo jen vychutnat atmosféru na jednom z nejkrásnějších maratónů světa a jediném, který se běží ve dvou světadílech. Vedle mě stojí dvě drobné černošky, oblečené jen do krátkých šortek a tílka, zato s pletenou čepicí na hlavě. Jedna má čepici modrou, druhá růžovou. Já mám pod reprezentačním trikem ještě tričko z moiry s dlouhým rukávem, a nohy natřené hřejivou emulzí proti ledovému větru, který neustále fouká. Nad hlavami nám krouží tři televizní helikoptéry a nedaleko před námi se tyčí monumentální pilíře mostu přes průliv Bospor. Mostu, který spojuje Evropu a Asii, a který je symbolickou spojnicí dvou odlišných náboženství – křesťanství a islámu. Přesně v devět hodin se ozývá startovní výstřel. Zároveň s námi startují účastníci běhu na patnáct kilometrů a mnohasethlavý dav se dává do pohybu. Brzy vbíháme na Bosphorus Bridge a v hloubce pod námi proudí chladná voda z Marmarského moře. Po mostě vbíháme do Evropy. Vítá nás mrakodrapy šplhajícími do výše, četnými mešitami s minarety, ale také ledovým protivětrem. Pomalu stoupáme do nejvyššího bodu tratě do výšky asi 140 m. n. m., České dresy mi zmizeli někde vepředu, a tak se schovávám do skupinky, ve které jsou Turci, Nizozemec a také dva Slováci. Aspoň si mám s kým popovídat a necítím se mezi samými cizinci tak osaměle. Z nejvyššího místa tratě od sedmého kilometru trasa převážně klesá až do patnáctého kilometru k pobřeží Marmarského moře. Přitom se otvírají nádherné výhledy na centrum Istanbulu s mešitou Hagia Sophia a na Golden Horn - úzký mořský záliv, který zasahuje hluboko do Istanbulu. Přebíháme ho po dlouhém mostě. Trasa se párkrát zavlní nahoru a dolů a pak už vede pořád podél pobřeží. Naše skupina se rozrostla asi na dvanáct lidí a v neustálém protivětru funguje stejně jako cyklistický balík na Tour de France. Řítíme se vpřed a dobíháme další a další lidi, kteří se pustili do zoufalého boje s protivětrem sami. Jejich snaha připomíná boj Dona Quichota s větrnými mlýny. Dobíháme i Slováka Ladislava Sventka a Čecha Milana Holického. To ve mě vzbuzuje trošku obavy a říkám si, jestli neběžím moc rychle. Tihle dva jsou výkonnostně trošku dál než já. Mé obavy, nebo snad mou nerozvážnost, jakoby tušil i Milan a ptá se mě, jestli neběžím příliš rychle. Vysvětluji mu, že je to naprosto v pohodě, že se ve skupině schovávám za větrem a že s ní běžím už od mostu přes Bospor. A co neříkám, ale myslím si, je to, že trochu riskovat se musí. Je to „evropa“, je to jen jednou za čtyři roky a je to maratón, tak to musí trochu bolet. Přesto nevím, jestli to tempo vydržím do konce. Ani jsem si nevšiml kde, dva Slováci z naší skupiny odpadli. Mezi početnou skupinou cizinců jsme tak zůstali jen já, Milan a Láďa. Na desátém kilometru pátrám na občerstvovací stanici po své láhvi s pitím, kterou jsem si připravil den předem. Marně. Měl jsem k ní připevněný carbosnack. Teď se musím obejít bez něj a vystačit jen s čistou vodou, kterou Turci na občerstvovačkách nabízejí v hojné míře každých pět kilometrů. Každých dva a půl kilometru je navíc osvěžovací stanice - refresh point - s houbkami namočených vodou. O ty však ve studeném protivětru nikdo nejeví zájem. Na patnáctém kilometru na občerstvovačce zkouším znovu své štěstí, ale ani tam svou láhev nenacházím. Jejím hledáním jsem navíc ztratil trochu času a v protivětru musím dobíhat dvacetimetrovou ztrátu na svou skupinu. Koukám na Milana, jak spokojeně polyká energetický gel a mám chuť ho poprosit, ať mi trochu nechá. Než k tomu však najdu odvahu, gel letí do příkopy a s ním i mé vyhlídky na přísun potřebné energie. Chmurné myšlenky na krizi v podobě vyčerpání glykogenových zásob zaháním pohledy na moře. Koukám na vlny, jak se tříští o pobřeží a na nákladní lodě, jak poklidně spočívají na mořské hladině. Od dvacátého do pětadvacátého kilometru je trasa trošku nudná. Vede sice podél pobřeží, ale ve výhledu na moře nám brání vzrostlá zeleň, městská zástavba a protisměrný dálniční pruh. Předbíháme černošky s pletenými čepicemi na hlavách. Ty, které stály vedle mě na startovní čáře. Napřed jednu a o kilometr dál druhou. V tom ledovém větru, jen v tílku a šortkách vypadají zmrzle, až je mi jich líto. Půlmaratón naše skupina probíhá v čase 1:22:53 hod. Na této metě stojí pětičlenná skupina keňských závodníků a čeká na odvoz. Zřejmě splnili svou úlohu a na značce půlmaratónu pro ně závod skončil. Čekání na sběrný autobus jim však vůbec nezávidím. Přesto, že svítí slunce a nebe je blankytně modré, je stále jen kolem tří stupňů nad nulou. Černoušci, zvyklí na africké slunce, zřejmě pěkně vymrznou. Na pětadvacátém kilometru je obrátka a od této chvíle máme konečně vítr v zádech. S Láďou Sventkem o pár metrů odbíháme naší skupině a o další kilometr dále už běžím sám. Láďa zůstává zpět a zřejmě čeká na ostatní. Chybí mi osmnáct kilometrů do cíle. Říkám si, je to moc nebo málo? Je to méně než polovina trasy, ale dost na to, aby člověku došly síly. Dosud jsem pil na občerstvovacích stanicích jen čistou vodu a na dvacátém kilometru snědl kostku cukru. To je snad jediná výtka jinak naprosto dokonalé a perfektní turecké organizaci. Den předem jsem si připravil na 10., 20. a 30. km láhve s ionťákem a carbosnackem, bohužel na 10. ani 20. kilometru jsem své láhve nenašel. Turci nabízejí na občerstvovačkách jen čistou vodu, kostky cukru a nakrájená jablka. Na třicátém kilometru jsem svou láhev skutečně našel. Soukám do sebe carbosnack a zapíjím ho ionťákem Gatorade. Trošku gelu si nechávám ještě na pětatřicátý kilometr. Postupně dobíhám závodníky, kterým s přibývajícími kilometry docházejí síly a čekám, kdy mě stihne stejný osud, jako potkal je. Strašák v podobě maratonské krize mi stále probleskuje hlavou. Obávám se chvíle, kdy trefím, jak se říká, zeď a bude po nadějích. Ale tempo stále držím pod čtyři minuty na kilometr. Kontroluji si ho podle značení tratě – každých dva a půl kilometru je z velké dálky viditelná modrá plechová cedule se žlutým číslem, která hlásá, kolik že už máme kilometrů v nohách. Kolem třicátého třetího kilometru předbíhám jednoho keňského běžce. Evidentně toho má plné kecky a sen o prize-money se mu dávno rozplynul v nenávratnu. Trasa vede stále přímo podél mořského pobřeží. Od vln Marmarského moře mě dělí jen úzký pruh pevniny. Přede mnou se otevírají nádherné výhledy na centrum Istanbulu, na mešitu Hagia Sophia a někde přede mnou je i cíl tohoto závodu. Obíhám malý poloostrov. Za ním se trať zvedá vzhůru a ostrý vítr mi znovu fouká do tváře. Předbíhám tureckou dvojici. Chtějí se za mě schovat, ale vůbec nemám chuť vést si někoho za sebou. Snažím se do kopce ještě zrychlit a odbíhám jim. Za pětatřicátým kilometrem trať vede opět po mostě přes záliv Golden Horn. Most je vyzdobený tureckými vlajkami a obsypaný diváky, kteří hlasitě povzbuzují. Za mostem trať vede do ulic města. V dálce už vidím velký nápis FINISH. Obrovský magnet pro oči maratonce. Působí stejně jako sirény na moři, které lákali námořníky do bezedných hlubin. Stačí pohled na hodinky, aby bylo jasné, že tohle ještě cíl není. Potvrzují se rady a zkušenosti Jitky, která se tohohle maratónu zúčastnila před rokem. Je to cíl patnáctikilometrové trasy, která startovala společně s námi. Trasa maratonského běhu pokračuje ještě o necelý kilometr dál. Kdo to nezná, začne finišovat předčasně a pak se může pěkně trápit při výběhu posledního stoupání, které vede ke stadiónu. Teď už chybí do cíle opravdu jen kousíček. Závěrečný výběh lemují diváci, kteří hlasitě povzbuzují. Stoupání je relativně strmé, ale krátké. Běžím ve vyznačeném koridoru. Poslední levotočivá zatáčka, seběh po kočičích hlavách, prudká zatáčka doprava a jsem na dráze stadiónu. Do cíle zbývá nějakých padesát metrů. Za hlasitého povzbuzování diváků a také části české výpravy nasazuji k závěrečnému finiši a v čase 2:45:13 hod. probíhám cílem.
Policejní mistrovství Evropy 1. Andriy Naumov UKR 02:12:59 hod. Výsledky - ženy: 1. Valentyna Poltavksa UKR 02:40:42 hod. Celkem
v doběhlo 20 policajtek a 63 policajtů. Vlastimil Kacíř, 9. 11. 2006
|
