|
|
|
Foto: autor MARATON
VE ZNAMENÍ ŽELVY Bežal, písal a autorské práva poskytol Vlastimil Kacíř. Zúčastnit se maratónu v maďarském městečku Siófok na břehu Balatonu. Šílenost nebo dobrý nápad? Světová policejní sportovní unie USPI se přiklonila k druhé možnosti a 17. května 2008 zde uspořádala sedmé policejní mistrovství světa v maratónu. Měl jsem tu čest být členem reprezentačního družstva Policie ČR. Jaký maratón na břehu Balatonu byl?
Před odjezdem z ČR hledám na netu informace. Je jich zoufale málo. Měsíc před dnem D internetové stránky Siófok maratónu nefungují. Týden před akcí už naštěstí ano. Ale najít na nich to, co člověk chce, je práce hodná detektiva. Pátram především po informacích o občerstvovacích stanicích a o trati. Na víkend hlásí až 27 stupňů Celsia, tak se to bude hodit. Ale informace nejsou vůbec uspokojivé. Občerstvovačky každých pět km, na kterých bude minerální voda, jonťák, banány a dextróza. Trochu slabší standard. O osvěžovacích stanicích po dalších dvou a půl kilometrech, jak bývá na jiných maratónech zvykem, si můžu nechat jen zdát. Po delším úsilí se mi daří na netu objevit i plánek tratě. Když ho vidím, doufám, že se jedná o omyl. Bohužel nejednalo. Poběží se tři čtrnácti kilometrové okruhy. Od startu sedm kilometrů tam, pak zpátky. Ale to tam i zpátky je zpestřeno kličkováním po ulicích města Siófok. Na jednom okruhu jsem napočítal dvacetdva pravoúhlých zatáček! Také se dovídám to, že se tento závod jmenuje Wink maratón. Je pojmenován po nějakém Číňanovi panu Wink na znamení přátelství mezi Čínou a Maďarskem.
V pátek den před maratónem se prezentujeme v tříhvězdičkovém hotelu Aranypart. Sympatická slečna za stolkem si v seznamu odškrtne naše jména, pak nás posadí do prázdné místnosti ke stolkům. Říká nám, že máme chvílí počkat, že v závodní kanceláři je momentálně plno. Tak čekáme. Přichází čínská výprava. Slečna si je taky odškrtne v seznamu a taky je posadí ke stolkům vedle nás. Čekáme dál. Ze závodní kanceláře odcházejí Rakušané, tak vstáváme, že jsme na řadě. Ale slečna nás opět posadí a Číňanům pokyne, že můžou jít! Tak takhle tu funguje čínsko-maďarské přátelství! Po chvíli přichází konečně řada i na nás. V závodní kanceláři dostáváme čísla, čip a tričko s logem závodu. Tričko nic moc. Bílé, bavlněné, ale s nápisem tak malým, že ze dvou metrů jde přečíst pouze Wink maratón. Co je na něm napsáno dál, na to by se skoro hodila lupa. Dále dostáváme boty. Obyčejné čínské boty značky Wink. Kluci si vybírají velikost. Já je odmítám. Jsou to obyčejné kecky. Takové, jaké se fasovaly na vojně. Nebo jaké můžete koupit u Vietnamců ve stánku. Nahoře plátěné, s gumovou špičkou a gumovou podrážkou. A dvěma malými větracími dírkami na boku… Pořadatelé se mi boty snaží vnutit. Ještě říkají, že na velikosti boty nezáleží, že je to suvenýr. Říkám, že suvenýr nechci. Radši odcházím. Všiml jsem si, že i kompletní rakouský tým odešel bez bot. Asi taky po suvenýru netoužili. Ale aspoň konečně vím, kdo je pan Wink :-)
V sobotu ráno nás od hotelu Aranypart odváží na start autobus. Posledních tři sta metrů jedeme po trati maratónu. Trať je vyznačena kužely, které jsou od sebe každých cca dvacet metrů. Dvě třetiny šířky silnice je pro auta a třetina pro běžce. Zaráží mě však to, že už i sto metrů po startu je šířka tratě necelé dva metry! Hm, tak tady asi s moc velkou účasti nepočítají. Být to v Praze, tak než by se tam všichni běžci napasovali, tak ti první už by asi byli v cíli. Pár minut před desátou hodinou se už všichni stavějí na start. Vpředu stojí kolečkoví bruslaři, my běžci stojíme kousek za nimi. Žádná tlačenice se však nekoná. Odhaduji počet závodníků tak na sto. Kdo chce, může stát rovnou na startovní čáře. Problémy s real time a oficial time tady evidentně nevzniknou. Nebe je polojasné, teploměr ve stínu ukazuje 21 stupňů Celsia a vítr od Balatonu sílí. Ještě než nás pořadatelé stačí odstartovat, prudký poryv větru, který se žene přímo proti nám, strhává nafukovací bránu. Ta padá na kolečkové bruslaře. Když to vidím, představuji si, jaké to asi muselo být letos na Kbelské desítce v Praze, když pořadatelé závod kvůli větru zrušili. Když poryv větru trochu poleví, podaří se za pomoci mnoha rukou bránu opět postavit. Dvě minuty před desátou hodinou táhlé zatroubení posílá kolečkové bruslaře na trať. Přesně v deset hodin, za hlasitého odpočítávání v maďarštině od deseti do jedné, startujeme také my, běžci. Při tak malém počtu závodníků není problém se do dvoumetrového pásu, který pro běžce vymezili, vtěsnat.
Po uběhnutí několika stovek metrů odbočujeme z ulice Beszédes József, na které byl start, přímo k jezeru Balaton. Podél jeho břehu, po kachlíkovém chodníku, běžíme další asi dva kilometry. Je to nejhezčí úsek tratě. Bohužel zde také nejvíce fouká. V tomto místě je Balaton široký zhruba devět kilometrů. Devět kilometrů rovné plochy, na které se vítr může rozletět tak, aby na jejím konci do nás udeřil plnou silou. První kilometr běžíme za 3:57 min., druhý 3:50, třetí 3:59, čtvrtý 3:42. Tempo kolísá podle toho, jak právě fouká. Před startem jsem myslel na osobák (2:43:26 hod.). Ještě lépe na čas pod 2:40 hod. Teď, když vidím časy jednotlivých kilometrů, můžu si o tom nechat jen zdát. Musel bych běžet každý kilometr za 3:45 min. Za těchto podmínek by bylo bláznivé se o to pokoušet. Ale možná blázen jsem, furt mi to vrtá hlavou. Musíme běžet rychleji. Rychleji! Doufám, že až se po sedmi kilometrech trať otočí zpátky k cíli, bude nám foukat do zad a ztrátu doženeme. Doufám. Na konci třetího kilometru se prudkou levotočivou zatáčkou vzdalujeme od Balatonu a běžíme ulicemi města Siófok. Honza s Rakušanem, Polákem a Ruskami zůstali vzadu za námi. Běžíme v trojčlenné skupince. Já, Tonda a Adam Thiel na čele. Většina ulic Siófoku jsou z obou stran lemovány stromy. Kolem stromů je plno popadaného listí, drobných kvítků, pylu a prachu. Vítr mi každou chvíli nějaké smetí vmete do očí. V jednu chvíli skoro zastavuji. Nesnesitelně mě něco píchá v oku a ne a ne to dostat ven. Snažím se oči vytřít tílkem, co mám na sobě. Zároveň se přitom snažím nezničit si startovní číslo. Mít dlouhý rukáv, šlo by to lépe. Taky by se hodily brýle. Koukám na Tondu. Ten má brýle dioptrické a smetí poletující vzduchem mu zřejmě nevadí. Nadávám. Mám vztek. Přijde mi to jako marný boj. Sotva dostanu smetí z jednoho oka, něco mi vletí do druhého. Sklopím hlavu a snažím se dopředu příliš nekoukat. Jenže na téhle trati to dost dobře nejde. Každou chvíli následuje ostrá pravoúhlá zatáčka. Mezitím kužely, kterými je vytyčena trať a poklopy kanálů. Člověk občas musí zvednout hlavu a podívat se kam vlastně běží.
Pátý kilometr máme za 3:56 min. Hned za ním je občerstvovačka. Přesto, že jsme uběhli teprve pět kilometrů, pociťuji žízeň. Jenže na občerstvovačce je k dispozici pouze jonťák! Všechny kelímky jsou naplněné zeleným jonťákem Gatorade. Voda, která měla být taky k dispozici, leží zabalená vedle stolku… Vím, že jonťáky mi při běhu nedělají dobře. Spíš po nich vždycky zvracím, proto piju během závodu jen čistou vodu. Ale tady nebylo zbytí. Za běhu popadnu jeden kelímek a trošku se napiji. Spíše si jen navlhčím rty a kelímek zase okamžitě odhazuji. Chtěl jsem se taky polít, abych se trošku ochladil, ale jonťákem se určitě polévat nebudu. Doufám, že o pět kilometrů dál, na další občerstvovačce, to bude lepší. Šestý kilometr máme za 3:40, sedmý až devátý za 3:35. Konečně nám fouká do zad. Na desátem kilometru na občerstvovačce je na stolcích opět připraven pouze ten hnusný zelený Gatorade. Vedle jsou opět balíky s vodou. Ze zoufalství vytrhnu z balíku jednu půl litrovou láhev. Děvče na občerstvovačce na mě něco kříčí. Co to nevím. Maďarsky jsem se neučil. Mám žízeň, chci se napít! Otevřu láhev a zhluboka se napiju vody. V tu ránu mám pocit, jako by ve mně něco explodovalo. Perlivá voda ze mě vystřikla ven pusou, nosem a měl jsem pocit, že snad i ušima. Tenhle závod mě fakt začíná bavit! Běžím, čekám až vyprchají bublinky. Pak se znovu pomalu napiju. Zbytkem vody si poleju hlavu a ruce. V této části okruhu běžíme podél železnice. Ta je napravo od nás. Stromořadí je pouze vlevo. A slunce jak naschvál svítí právě z prava. Dlouhá dvoukilometrová rovinka se podobá rozžhavené peci. Je horká a nekonečná. Rtuť teploměru ve stínu už vyšplhala na 24 stupňů. Adam Thiel nebezpečně stupňuje tempo. Desátý a jedenáctý kilometr běžíme v tempu 3:33 min./km. Na dvanáctém kilometru dobíháme Petra, jednoho Rakušana (Gerta Adama) a trio vedoucích Ukrajinek (Tetianu Vernigor, Valentynu Poltavsku a Julii Ruban).
1. Tetiana, 2. Valenytyna, 3. Julia a 8. Oleksandra Azarova Polák Adam Thiel kolem nich pouze proběhne a rychle se vzdaluje. Tonda mrkne na mě a řekne mi, že už se s ním nahánět nebude, že už se zatahuje. Já toho začínám mít taky docela dost. Pokorně se s Tondou zařadíme do naší nové skupinky. Poláka necháváme, ať si uhání. Dvanáctý kilometr běžíme za 3:45 min. Opět začínám mít žízeň. Občerstvovačka na patnáctém kilometru mě přijde ještě strašně daleko. Čeká mě tam Pavel z našeho realizačního týmu. Podá mi energetický gel. Jenže co s tou žízní? Sluníčko se do nás opírá čím dál více. Petr se začíná opožďovat. Metr po metru se díra mezi ním a námi zvětšuje. Na třináctém kilometru podává ukrajinský trenér svým svěřenkám litrovou láhev s vodou. Smutně koukám, jak si ji holky mezi sebou podávají. Na rozdíl od nás se můžou napít. Ale jakoby vycítili můj pohled, Valentyna se otočí ke mně a láhev mi podá. S chutí se napiju. Taky si trošku poleju hlavu. Nabízím vodu taky Tondovi, ale ten nechce. Otočím se k Gertu Adamovi, ten taky nechce. Holky už o vodu taky nestojí. Házím ji proto do trávy vedle silnice. Mám z toho trošku blbý pocit, protože ta voda nepatří mě, ale Ukrajinkám, ale tahat se s litrovou flaškou vody, to fakt nemusím. Na čtrnáctém kilometru se situace opakuje. Další ukrajinský trenér má připravené pro holky půl litrové láhve s vodou. Holky se opět napijou a láhve nám opět podají. Napijeme se taky. Tentokrát už pije i Tonda s Gertem. Bez pití se člověk na slunci rychle vysiluje. Čas na hrdinství skončil. Mezi čtrnáctým a patnáctým kilometrem běžíme cílovou rovinkou. Těsně před cílem je stoosmdesátistupňová obrátka, která nás posílá do dalšího čtrnáct kilometrů dlouhého kola. Těsně před obrátkou stojí Pavel. Beru si od něj Carbosnack a chystám se, že si na občerstvovačce vezmu pití. Jenže běžím a žádnou občerstvovačku nevidím! Kurva, kde je?! Až když proběhnu kolem, všimnu si, že stolek s občerstvením byl umístěn za plotem koridoru. A na stolku zase jen jonťáky. Vracet se rozhodně nebudu.
Běžím dál s Carbosnackem v ruce. No, to je paráda. Energetický gel mám, ale nejbližší občerstvovačka je pět kilometrů daleko. Marně doufám, že znovu přiběhne ukrajinský trenér a podá mi vodu. Kdepak. Mlaskám Carbosnack na sucho. Bez možnosti ho zapít. Moc mi to do krku neleze. Ale pořád lepší než někde chytit pořádného hlaďáka. Při náběhu k Balatonu se ujímá vedení Tetiana. Sympatická blondýnka, na kterou je pěkný pohled i zezadu :-) Táhne za sebou skupinu se třemi chlapy a vůbec jí to nevadí. Sama čelí prudkému větru od Balatonu. Vypadá, že je na tom fyzicky velmi dobře. Tipuji si ji jako budoucí vítězku a nemýlil jsem se. Když běžíme podél Balatonu, připadám si jako u moře. Vlny se tříští o kameny, na chodník občas dopadne pár kapek vody. Tonda se asi chce stát hrdinou a střídá Tetianu ve vedení. Nechápu, co ho to popadlo. Ty Ukrajinky nás bez problému převálcujou, až budou chtít. A on jim ještě pomáhá. Ale je to kavalír, to se musí nechat. Za trochu vody, šel bych světa kraj… Tondovi to nevydrželo dlouho. Zhruba po pěti stech metrech se schovává zpátky do závětří skupinky a Tetiana dál určuje tempo sama. Rychlost kolísá mezi 3:40 a 3:50 min. na kilometr. Jednotlivé mezičasy jsem si přestal stopovat. Na co taky. Za těchto podmínek bude šťastný ten, kdo doběhne do cíle. Petr už dávno zůstal daleko, daleko za námi. A s ním i Julia. Předběhli jsme i jednoho závodníka z Libye. Já se taky necítím dvakrát svěží a to máme za sebou teprve osmnáct kilometrů! Na konci pláže probíháme kolem malé zátoky. Koukám na bílé hřbety vln a napadají mě slova Jarky Nohavici „na rybníce jsou velké vlny…“. Jedna pravoúhlá zatáčka střídá druhou. Vždy dvěstě třista metrů rovinka a pak prudce vlevo nebo vpravo. Opět běžíme alejemi stromů, opět nám vítr žene do očí pyl a prach. Mhouřím oči jak nejvíc to jde. Maďaři si vymysleli jednu specialitu. Kužely, které vytyčují trať, postavili dva metry od kraje silnice a táhnou se pořád po jedné straně. Neexistují ideální průběhy zatáček. Kužely vedou až doprostřed křižovatky a tam se teprve prudce ztočí do pravého úhlu. Na každé křižovatce vždy stojí pořadatel a ještě nám ukazuje, že musíme kužely obíhat. Proběhnout zatáčku tak, abychom neztráceli zbytečně rychlost, je nemožné.
Na občerstvovačce na dvacátém kilometru konečně zafungoval i český realizačí tým. Muňa mi podává vodu a já piju a piju. Pak si poleju hlavu. V tom do mě ťukne Valentyna. Chce taky napít. Podávám ji láhev s vodou a trošku se stydím. Oni se s námi dělili o pití a já ji dám jen malý zbytek. Vůbec mě to nenapadlo. Oni dostali pití mimo občerstvovací stanice, kde by se to nemělo. Já pití dostal na občerstvovačce. Mohla si vzít pití ze stolku. Tentokrát tam snad už bylo nachystané. Nevím, nekoukal jsem se. Aspoň takhle uklidňuji své svědomí. Říkám si, že pro příště se s nimi musím podělit. Za občerstvovačkou se Tonda začal opožďovat. Zůstali jsme čtyři. Tetiana, Valentyna, já a Rakušan Gert. O kilometr později už jsme jen tři. Rakušan taky odpadl. Konečně přichází obrátka a s ní vidina dalších sedmi kilometrů po větru. Půlmaraton probíháme v čase cca 1:20:40 hod. Ještě pořád bych z toho mohl zaběhnout osobák. S negative splitem by to ještě pořád mohlo být pod 2:40 hod.! Ale dobře vím, že už na to nemám. Teplo, vítr a špatné občerstvovačky udělaly své. Cítím únavu v nohách a vím, že bude hůř. Ale jakoby to nevěděla Valentyna. Přidává do kroku a brzy je deset metrů před námi. Jenže Tetiana si to nechce dát líbit a taky zrychluje. Po dalším kilometru Valentynu zase dobíháme. Holky jsou neúnavné. Komu docházejí síly, jsem já. Občerstvovačka na dvacátém pátém kilometru funguje v pohodě. Muňa mi podá láhev s vodou, tak se střídavě polévám a piju. Valentyna s Tetianou si vzala také každá svou láhev, tak se tentokrát dělit nemusíme. Jenže holky si vzaly zřejmě živou vodu. Opět zrychlují tempo. Nebo už na to fakt nemám? Buď jedno nebo druhé. Ať tak či tak, zvolňuji a holky se mi lehce vzdalují.
Na dlouhé rozpálené silnici podél železnice zůstávám sám. Docházi mi. A hodně rychle. Z tempa 3:35 min. na kilák zpomaluji skoro o minutu! Běžím (snažím se o běh) rychlostí 4:30 min./km. Tak takhle brzy jsem ještě krizi na žádném maratonu nedostal. Na obrátku na 28. km v cílovém prostoru mi scházejí dva kilometry. Tam bude čekat Pavel s dalším Carbosnackem a snad tam bude i pití. Snad. Ale dostat se tam. Přemýšlím nad tím, co by se muselo stát, abych byl nucen přejít do chůze. Jak nesnesitelná bolest by to musela být, abych si řekl dost? Ukrajinky na 27. km opět dostávají pití od svého trenéra. Opět mimo občerstvovací stanici. Ale tady je to každému fuk. Nikdo to nekontroluje. A hlavně, když pořadatelé nejsou schopni občerstvení závodníkům pořádně zajistit, je nasnadě, že si ho zajistí sami. I mimo rámec pravidel. Jak se 28. kilometr blíží, začínám se bát toho co bude. Běžet sám kolem Balatonu. V prudkém větru, s rostoucí únavou. Budu vůbec schopen proti tomu větru běžet? Nebude to právě ta chvíle, kdy budu muset přejít do chůze? Nedostaví se selhání psychiky, nezvítězí pohodlnost nad vůlí? Mám pocit, že už ani neběžím. Ale snažím se. Ještě pořád se snažím běžet. Konečně občerstvovačka. Pavel mi zároveň s gelem podává i vodu. To je super! Konečně to probíhá tak, jak by mělo. Cucám do sebe gel, zapíjím ho vodou, polévám se vodou. Na obrátce koukám, že se ke mně znovu pěkně přiblížil Rakušan Gert. Je jen několik desítek metrů za mnou. Své už tak pomalé tempo ještě více zvolňuji. Čekám na něj. Pomůže mi překonat ten větrný úsek kolem Balatonu. Těch sedm kilometrů proti větru na další obrátku. Sbírám síly. Doufám, že se mi podaří se za něj zavěsit až bude probíhat kolem. Musí se to podařit! Doufám, že v tu chvíli nenastoupí. Další zrychlení bych nezvládl. Prostě se za něj musím zavěsit, nechci kolem Balatonu běžet sám. Slyším jeho kroky, jak se rychle přibližují. Mám pocit, že běží moc rychle. Příliš rychle. Nepodaří se mi to! Ale musí. Musí! Teď. Schovávám se za Gertova záda. Běží rychle, ale stačím mu. Stačím! Tři sta metrů rovinka, pak prudká pravotočivá zatáčka ke břehům Balatonu, dvěstě metrů rovinka, pak prudká levotočivá zatáčka na pláž. Běžím za Gertovými zády. V levotočivé zatáčce si to Gert míří přímo přes trávník a zkracuje si tak trať o dobrých patnáct metrů! Tak to ne. Já běžím tak, jak se má. Dobíhám pěkně až do zatáčky, tam ztrácím rychlost a znovu zrychluji. Gert je přede mnou těch patnáct metrů, o které si trať zkrátil. Vítr se do mě opírá plnou silou. Musím Gerta znovu doběhnout. Co nejrychleji, než mi definitivně uteče. Zrychluji. Takový malý vložený sprint. Carbosnack naštěstí zabral a já Gerta dobíhám. V duchu si říkám, když jsi tak vychcaný, tak si to teď podél Balatonu odtáhni celé sám. Já tě střídat nebudu.
Běžím za Gertem. Místy mám pocit, že skoro stojíme. Balaton hučí, jak vlny narážejí na břeh. Jak hezké místo na koupání. Jak škaredé místo pro běh! Hlavu mám sklopenou. Nádhernou scenérii kolem sebe nevnímám, jen tuším. Před námi je posledních dvanáct kilometrů. To už zvládnu. Běžím pořád za Gertem až na občerstvovačku na třicátém kilometru. Muňa mi podává pití. Gert dostává pití od nějakého Rakušáka. Ten se rozbíhá před Gertem a Gert se schovává za něj. Oba zrychlují a vytváří si nade mnou malý náskok. Ale já už nemám sílu na to, abych je znovu doběhl. Pomalu, krok za krokem se mi vzdalují. Teď teprve cítím pravou sílu větru, který se žene proti nám. Tři kilometry proti větru. Na 35. kilometr. Tam je kontrola a obrátka. Odtamtud až do cíle už je to s větrem. Jen vydržet. Z dálky se dívám, jak Gert využívá služeb svého vodiče. Co žene Rakušany k tomu, aby si takto pomáhali k lepšímu umístění? Raději se budu trápit, poběžím třeba pět minut na kilometr, ale budu hrát fér. Ať si běží. Seru na ně. Teď už jde pouze o to, dostat se do cíle. Jak nám řekl před startem Pavel, i kdybyste měli dojít po čtyřech. Zatím to je fajn. Ještě pořád běžím po dvou :-) Na třicátém pátem mi Muňa podává naposledy pití. Piju a piju a piju. Žízeň je veliká. Taky si opět polévám hlavu, ruce, krk. Čeká mě nekonečně dlouhý rozpálený úsek podél železnice. A přichází další krize. Tohle místo je asi začarované. Nebo to dělá to sluníčko? Nevím. Ale už po třetí se v tomto místě cítím mizerně. Naštěstí teď už je to naposledy. Už jen několik kilometrů.
Na třicátém sedmém kilometru předbíhám jednoho Libyjce. Jde. S hlavou svěšenou kráčí pomalu do cíle. Rychle mu utíkám. Aspoň si to myslím. Soustředím se už jen sám na sebe, na blížící se cíl. Za chvíli to trápení skončí. Těším se na to. Jak se za cílem svalím do trávy a nebudu už muset nic dělat. Nebudu muset nikam běžet, nikam se štvát. Fakt se moc těším. Na čtyřicátém kilometru mě Libyjec znovu předbíhá. Když probíhá kolem mě, zatleská a přidá k tomu hop, hop. Zkouším přidat a pověsit se za něj, ale je rychlejší. Odbíhá na deset metrů, pak už rozestup zůstává stejný. Na čtyřicátém prvním kilometru mi jde naproti Pavel. Říká mi, že tak tři sta metrů přede mnou je další Libyjec, který taky chodí, ať ho zkusím ještě doběhnout. V duchu si říkám, že ten Pavel je blázen. Já jsem rád, že dýchám a ještě se mám hnát za závodníky z Libyje.
Přesto zrychluji. Dobíhám toho Libyjce, který mě předběhl a utíkám mu. Snažím se ještě více zrychlit. Podle značení tratě mi chybí jeden kilometr do cíle. Jeden jediný kilometr. Čas na hodinkách mi ukazuje 2:42 hod. Ještě pořád by to mohlo být aspoň za solidních 2:46 hod. nebo těsně pod. Dvěstě metrů před sebou zahlídnu toho Libyjce, o kterém mluvil Pavel. Ale nejde, běží. Přesto se mi ho podaří doběhnout a utéct mu. Cíl už musí být každou chvíli. Měl by být. Podle času ano. Ale podle toho, jak dlouhou rovinou ještě musím proběhnout, ani zdaleka ne. Už běžím tři a půl minuty a cíl furt nikde. A zatáčka, kterou se vbíhá do uličky před cílovou rovinkou je ještě sakra daleko. Co je to za maďarskou míru?! To přece není kilometr! Bolest se začíná ještě více zakousávat do nohou. Běžím přece rychleji než 4:00 min. na kilometr. Vždyť skoro sprintuji. No, to ne, to jsem přehnal. Ale běžím rychle. A ten cíl pořád nikde. Jen dlouhá rozpálená rovina.
V čase 2:47:53 hod. jako první z českého týmu probíhám cílem. Osmý v kategorii mužů a desátý v celkovém pořadí. Ukrajinky Tetiana a Valentyna doběhli přede mnou. Smekám. Vlastimil Kacíř, 25. 5. 2008 |
V protivětru se schovávám za Poláka Adama Thiela. Tonda (Antonín Klika) s Honzou (Jan Hřích) a taky jeden Rakušan běží za mnou. A taky dvě Rusky a další Polák. Petr (Petr Minařík) spolu s čelní skupinou závodníků se nám rychle vzdaluje. 
Když běžíme přes kruhový objezd, je to podobné. Šlo by proběhnout vnitřním kruhem a běžet téměř rovně. Ale Maďaři vytyčili trať po vnějším oblouku a kužely posunuly ještě trochu víc na vnější hranu, abychom museli co nejvíce zatáčet. Tahle maďarská specialita každému leze na nervy. V prvním kole se každý snažil vyhovět pokynům pořadatelů a kužely obíhat. Ve druhém kole už to bylo jak kde. Ve třetím už se jim na to každý vys… 
Teprve po sedmi minutách se dostávám na dohled cíle. Finiš vypouštím. Oni člověka dokážou naštvat ještě na posledním kilometru! Co je to za debilní míru. Běžet kilák sedm minut! To si snad dělají srandu.