|
|
|
1. Plzeňský maraton - Plzeň, 27. 7. 2008 Zlatý maratón Emila Zátopka v Plzni očima Otakara Pachmanna (5:24:33), který běžel 149. čistý ( klasický ) maraton! Již dlouho před startem, který byl naplánován na 15:30, bylo jasné nebe a sluneční paprsky lákaly běžce čekající na start i na pořadatele k opalování. Aspoň já jsem si to na pár minut vyzkoušel, protože po svých osmi letošních maratonech jsem měl hruď ve srovnání s končetinami relativně bílou. To ale byly jediné a poslední slastné chvíle, které jsem to odpoledne prožil. Technické detaily: startovné předem 320 Kč + DVD se Zátopkem v Helsinkách + pár drobností, 420 Kč po uzávěrce. běželo se s čipy na pravém kotníku bez koberců. byly měřeny všechny mezičasy po pěti km, viz výsledky na behej.com. V cíli čekal na každého doběhnuvšího účastníka pěkná medaile s nápisem „Zlatý maratón Emila Zátopka na jedné a „Plzeňský maratón 27.7.2008 42 195 m Plzeň“ na druhé straně, plus peněžní i věcné ceny pro nejrychlejší .
Pak jsem marně čekal několik minut na to, že mi předají cenu za 2. místo ze tří v kategorii M60-64. Nedočkal jsem se…. On byl na trati jestě Petr Kočí z Děčína … Ceny byly na první pohled pěkné. Jirkovi Březinovi (2) jsem vybral batoh, který mu při nejbližší příležitosti předám. Pak jsem „letěl“ do sprch v tělocvičně, kde byly i šatny.
Časoměřič a programátor PC Michal Slabý z Prahy nedokázal pružně reagovat na náš požadavek. Prý z hlediska správnosti výsledků je nutné vyběhnout v jím v PC naprogramovaném okamžiku startu. Asi chytal do počítače rádiový signál. Tím ovšem byla ohrožena přinejmenším moje fyzická existence.
Tato představa mě pak děsila po celé délce trati, a snad i díky ní jsem doběhl pro mě v relativně slušném čase 5:24:33. I tu polévku jsem do sebe v pohodě hodil. Navíc jsem měl kliku a do Prahy mě vzal vozem Pavel Vaněk (?). Před startem jsem varoval hlavního organizátora celého Zátopkova Zlatého týdne, že přinejmenším já nejsem schopen za daných klimatických podmínek, jasno a horko kolem 30° C, schopen běžet pod 5:00 hodin. To jsem ale ještě netušil, kolika z nás se to bude týkat. Viz výsledky. Trať sestávala z 8 pětikilometrových kol a závěrečného malého kola o délce 2195m. Vedla přes dva pěkné parčíky, takže stínu bylo více než sluncem přímo ozařovaných míst, ale těch asi 30 stupňů (snad i více) bylo všude. Na velkém pětikilometrovém okruhu byly tři 180° obrátky, vyznačené dopravními kužely a pásy, tedy s minimálním poloměrem zakřivení. Dle zákonů fyziky sa na nich prudce měnila odstředivá síla. Výsledkem pak bylo přetížení velikosti několika g. Není tedy divu, že se z tohoto důvodu běžcům pořádně zatočila hlava, vnitřní orgány se uvnitř těl běžců posouvaly a také otáčely. Zejména žaludek. Z těchto důvodů se jim dělalo průběžně nevolno a závod předčasně vzdávali. I po skončení závodu se některým žaludek točil ještě dlouho do noci.
Nebudu konkrétní, protože ty kluky chápu a vážím si jich. Já jsem se přetížení vyhnul, protože jsem ty kužely prostě jen obcházel, čímž jsem samozřejmě ztrácel cenné sekundy, v součtu celé minuty. Celkem bylo na trase 8 x 3 + 1 = 25 těchto „krutých“ obratů. Kromě nich bylo na trati ještě mnoho pravoúhlých i mírnějších zatáček. Trať byla velice dobře značena červenými šipkami a tečkami, které ukazovaly nejkratší sečny křivek, po kterých jsme běželi. Některé kousky tratě byly společné pro cestu tam i zpět. Díky tomu skoro nikdo nezabloudil, kromě mě v 1. kole, kde mi unikla jedna šipka doleva.
Na trati bylo také několik minimálních převýšení o výši 0,5 až asi 6m, která vadila především mně, aspoň jsem si to myslel. Teprve ke konci závodu, když jsem viděl, že i běžci, kteří mě předběhli, tato převýšení zdolávají chůzí, jsem pochopil, že v principu vadí všem. První podběhnutí silnice bylo již asi 50 metrů po startu. Už tam jsem začal chodit a v celém 1. kole jsem běžel opatrně, což se mi v dalším vyplatilo. zejména s ohledem na horké počasí. Kousek trati vedl rovnoběžně s hlavní silnicí, kde se valilo jedno auto za druhým. Jejich teplé výfukové plyny činily vedro ještě větším. V každém kole jsme probíhali dvěma pěknými parčíky, kde byl povětšině blahodárný stín.
První hodinu bylo vedro velice vyčerpávající, po 10. km mi dokonce obsluha občerstvovací a osvěžovaní stanice v prostorách startu a cíle doporučovala, abych se na to vykašlal a zabalil to, že „vypadám hrozně“.
Ve 3. kole jsem dostal spásný nápad a v parčíku na obrátce, kde kromě vody, cukru a soli byly ještě houbičky ve vodě, jsem si poprvé svlékl a namočil tričko. S panem rozhodčím, který tam kontroloval průběh (lépe proběhnutí) všech závodníků jednotlivými koly, jsem se dohodl, že mi bude tolerovat proběhnutí parčíkem s trikem v ruce. Mé číslo si pak až do konce 8. kola pamatoval. Dík za „spolupráci“! Pří výběhu do „civilizovanější“ části trati jsem si mokré tričko nasadil. Kvůli tomu jsem se vždy musel zastavit a mokré triko pracně obléct. Tím jsem ztrácel v každém kole asi 10 sekund a umožnil jsem tak některým za mnou běžícím běžcům, zejména těm, kteří mi nadělovali kola, mě předběhnout. Ale pomohlo mi to. Pro ilustraci - teplo bylo takové, že mi triko ve dvou po sobě jdoucích kolech stačilo uschnout. V posledním kole mi byla dokonce zima.
Během tohoto kola jsme si s Mirkem popovídali o škodlivosti běhání jen několika maratonů ročně na lidské zdraví. Mirek si dal v poslední době dost velkou pauzu a hned se to projevilo. Plzeňský maratón si prostě protrpěl. O tomtéž jsem se bavil již po doběhu maratonu Podolínec – Rytro v Polsku 22. června 2008 s ikonou slovenského maratonu Šaňo Simonem. Ten maratón jsem totiž jen tak, tak došel, dokonce jsem se při něm ke konci musel i zastavovat a opírat se o ploty a o stromy. Měl jsem totiž před ním pětitýdenní pauzu, kdy jsem v podstatě netrénoval.
S Mírou Krumrem jsme se pak asi desetkrát během tohoto kola vzájemné předběhli a při srovnání kroku pokračovali v započatém hovoru. Nakonec to Míra dal za 4:42:30.
Asi 20 závodníků to tělesně ani nervově nevydrželo a vzdalo. Bohužel však nejsou uvedeni ve výsledkové listině. Domnívám se, a nejen já,že by tam (i ve výsledkových listinách všech maratonů na světě) měli být uváděni se zkratkou DNF (Did Not Finis)! Alebo NDC - nedoběhl do cíle (pozn. eN).
O tom, jak těžký závod to v Plzni byl, svědčí i čas Daniela Orálka (7) (1970 – 3:00:08), předpokládám, že poprvé v životě nad 3 hodiny. Dan je letošním mistrem ČR v běhu na 100 km, který se konal 31.5. v pražské Stromovce pod taktovkou Maratón Týmu Srí Chinmoye, kde vyhrál v čase 7:25 hod. Ale i tehdy bylo hrozné vedro. Byl jsem se tam osobně podívat, protože na start jsem se v ten den prostě netroufl postavit.
Stejně tak nestárnoucí a nad 5 hodin ještě neběževší Jiří Březina, „král českého maratonu“ (1939, 4:57:38). Toto byl jeho 463. maratón v životě – 1. běžel ve věku 45 let.
(Stanovisko SZM a.s. skoro na najvyššej úrovni: Šaňoprezident s eN slovo čárkař za opovržlivé nepovažujú. Hrdo sa k nemu hlásia. Čárkař je titul, na ktorý sú hrdí.)
Svůj vysoký standard odvedli Miroslav Osladil (10) z Olomouce (1952, 3:32:19) i Jaroslav Kaše (11) z Brna (1953, 3:42:41) tedy známí čeští „Ultras“. Josef Kubále (12) (1972, 3:27:26) toho měl také plné zuby. No a „princ“ českého maratonu Václav Krejsa (13)? Doběhl tento svůj 325. maraton! Narozen v roce 1952, za 5:16:52. V poslední době má, dle jeho slov, nějaké zdravotní problémy, objektivně zvýšený krevní tlak. Současný bezohledný a sprostý pravicový režim totiž v ČR zavedl poplatky (říká jim regulační) u lékaře. Vašík ode mne ví, že má od pojišťovny jednou za dva roky právo na prevenční prohlídku včetně celkového biochemického rozboru krve, na který ho může poslat jeho obvodní lékař. Vašík, který se bojí k tomu obvodnímu lékaři jít, protože by musel zaplatit 30 Kč, raději tápe v nejistotě. I já jsem proti poplatkům u lékaře, protože jim tím každému z nich zvyšuji jejich již tak dost vysokou mzdu ze svého důchodu, což považuji za sprostotu nejhrubšího zrna! Ale takhle Vašík ani neví, zda nemá cukrovku, v jakém stadiu jsou jeho na alkohol navyklá játra, zda v sobě nemá nějakou infekci ( pohlavní třeba), atd. No a tak svůj vztek přenáší na své okolo, především na mě a na svůj nový objev, paní Věrku, kterou si přivezl i do Plzně. Byl s ní už v Rytru. Je to velice milá a sympatická žena, kterou si Vašík snad ani nezaslouží!
No a kdo vyhrál? Miroslav Švehla, ročník 1966, tedy veterán, v čase 2:52:53. Pěkný výkon! Plzeňský maratón byl 3. částí Zátopkova zlatého týdne, pořádaného na počest E. Zátopka, konkrétně šedesátého výročí, kdy Emil získal 3 zlaté olympijské medaile na olympiádě v Helsinkách v roce 1948. Jednalo se o trojboj – 10 000m 20.7. na dráze v Domažlicích, kde jsem nebyl, 5 000m na dráze v Plzni 24.7. kde jsem byl a věřte, nevěřte, vyklusal jsem celých 5 km bez mezichůze za 28:38, což samozřejmě nikoho kromě mě moc nezajímá, ale došlo tam k v česku předtím nevídané události. Závodu se zúčastnili i 2 černí Keňané a nikdo nepochyboval, že skončí na prvních dvou místech! My, starší, jsme běželi v 1. rozběhu a tak jsme měli možnost sledovat ten druhý. První Keňan vyhrál v čase asi 14:13, tedy běžel pomaleji než Emil ve Finsku – 14:06, a proto nezískal dost vysokou finanční odměnu. Asi 100 m za ním běžel na začátku posledního kola jeho černý kolega, jist si svým druhým místem. Ale za ním dost daleko běžící Milan Kocourek, mladík z Brna, nasadil v posledním kole příšerné tempo a soupeři se rychle přibližoval. V poslední stovce metrů jej dokázal nejen dohnat, ale i předehnat! Poslední kolo běžel za 60 sekund, posledních 100 m snad pod 14 vteřin! Celkový čas těsně nad 14:20 – viz výsledky. Tvrdím, že tento „kluk“ má na to, aby ohrozil 13timinutovou hranici snů českých atletů na 5000m! Vřelý dík patří pořadatelům celého Zlatého týdne Emila Zátopka. Vůbec to neměli lehké, protože v Plzni souběžně probíhalo také fotbalové ME do 19 let. Místo na stadionu ve Štruncových sadech se musela „10-ka“ běžet v neděli 20.7. až v Domažlicích. Kvůli pár km jsem tam nejel. 5-ka se běžela na stadionu 33. ZŠ v Plzni. Také s problémy, ale aspoň nám tam všem podali rukce a blahopřáli paní Dana Zátopová a Jarmila Kratochvílová. Paní Dana přivezla zlato z těch Helsinek, jako Emil a paní Jarmila slavila pár dní po závodě v Plzni 25. výročí utvoření a aj držení světového rekordu v běhu na 800 m ( 1:53:28, Berlína 1983).
Jeho 16-tiletý syn překonal ve čtvrtek 24.7. český dorostenecký rekord na 5000m – gratulujeme! S dalšími ochotnými a laskavými pořadateli a rozhodčími, připravili všem účastníkům nádhernou a nezapomenutelnou akci a zážitek! Těšíme se na další ročníky! No, a co tomu říkají naši „kamarádi“, kteří tam nebyli? Prý „Zátopek se musí obracet v hrobě!“ Ale my jsme rádi, že jsme to přežili a že se nám to moc líbilo! Sepsal Ing. Otakar Pachmann Ota.pachmann@iol.cz |
Když jsem doběhl do cíle a udělal pár kroků, právě vyhlašovali absolutního vítěze Miroslava Švehlu
(1). 
Původně jsem chtěl i s několika staršími, pomalejšími běžci odstartovat o hodinu dříve, ale nestalo se
tak.
Poslední vlak na Prahu odjížděl z
plzeňského nádraží ve 22:08 hod.. 15:30 + 6:00 = 21:30 a stíhejte se osprchovat, sníst polévku, jako občerstvení od pořadatelů a necelý km na nádraží s
batohem!
Naštěstí Dan Orálek
(4) běžel již 2. kolo a nezištně mě vrátil pár metrů zpět. Pak už jsem nezabloudil! 
Ano, bylo mi dost špatně. Ale naštěstí začalo slunce pomalu zapadat, stíny se prodlužovaly a všichni jsme pookřáli a hned se nám běželo lépe. 
V předposledním kole mě takto dohnal
RunDr. Miroslav Krumer (5), rekordman ČR v počtu za jeden kalendářní rok uběhnutých maratonů – 60 v roce 2007. Do té doby rekord držel Václav Krejsa – 42 kousků. 
Nyní trochu odbočím a pochlubím se tím, že naše teorie a praxe týkající se běhání mnoha maratonů ročně, pokud možno nejméně jeden každý víkend, se rozšířila i mezi opravdové maratonské závodníky.
My jsme jen maratónští běžci. tak, že i MUDr. Jiří Wallenfels přešel na naši „víru“ a běhá nejen jeden maratón za druhým – naposledy Zermatt za 3:38:40 – ale i jeden závod za druhým, takže
v Česku má přezdívku „závoďák“!! 
Potíže měli i takoví matadoři jako Petr Kuchař (1951, 4:14:38) snad poprvé nad 4 hodiny, Petr Hrček
(6) (1961, 4:33:03) Mirek Vostrý (9) (1977, 4:45:53) Petr Kočí (1948, 5:42:54), který tak poprvé stál tváří v tvář „smrti“ v podobě nesplnění
6 hodinového časového limitu. 
Bývalý slavný maratónec Bill Rogers, podle jeho vlastních slov, po několika vzdaných maratónech došel k závěru a veřejně jej publikoval, že předčasné vzdání maratonu (pokud opravdu není nutné) není fair vůči všem doběhnuvším. Samozřejmě, že každý ví, proč vzdává, nikdo z nás přece nechce, aby běžci umírali na trati. 
Na startu se po delší odmlce objevil i starý známý maratonec z Českých Budějovic, Zdeněk Kopecký
(8) (1937, 5:12:28) který pokořil maratónskou vzdálenost navzdory několika endoprotézám, které mu byly v posledních letech voperovány. Zaslouží si náš obdiv! 
Zde bych chtěl vynadat těm, kteří Jirku Březinu označují opovržlivě na
beh.cz nebo na behej.com za „čárkaře“, protože mnohé Jirkovy výkony jsou velice hodnotné! Laskavě si, pánové, přepočtěte jeho časy na mladý věk! Mnoho
z opovrhovaných výkonů bude po přepočtu pod 3:00:00!
Pan Vlastimil Šroubek (14), hlavní organizátoř, běžel maraton za 3:18:54.
Velice slušný čas.