Výsledky

Snahou většiny maratónců je dosáhnout na trati co nejlepší čas. Je to touha, která nás pořád žene do dalšího tréninku, která nás nutí polykat stovky kilometrů. Jsme pro ni ochotni obětovat spoustu času, peněz i pohodlí. Cestovat stovky kilometrů daleko a doufat, že právě tam se nám podaří splnit náš cíl. 

Mým podzimním cílem bylo stlačit čas v maratónu pod 2:40 hod. A dva pokusy na to měly stačit. Tím prvním pokusem byl Košický maratón na začátku října. Tím druhým pak maratón v italské Florencii na sklonku listopadu. 

První pokus překazil silný vítr. Po půlmaratonu za 1:21 hod. jsem věděl, že nemám na to, abych druhou půlku zaběhl v Košicích za 1:19 hod. Přesto jsem tento maratón dokončil a s časem 2:44:06 hod. jsem byl spokojený. Těšil jsem na Florencii a věřil, že tam se mé přáni splní. 

A jak to ve Florencii dopadlo?

Cestou na Piazzale Michelangiolo předjíždíme spoustu běžců, kteří se rozhodli na start vydat po svých. Jsou zabaleni v růžových igelitových pytlích, které organizátoři dávali při prezentaci. Začíná totiž hustě pršet. Pomalu přijíždíme na místo startu. Na náměstí vládne hotový mumraj. Autobusy vykládají běžce, otáčejí se a jedou pro další. Stovky lidí korzují po náměstí tam a sem. Do toho hemžení pomalu vjíždíme černým Saabem. Dáváme našemu snědému řidiči slíbenou odměnu a vystupujeme. Vidíme udivené pohledy ostatních běžců. Připadáme si se Svaťkou jako maharádža, kterého právě přivezl jeho sluha.

Na přeplněném náměstí se Svaťkou marně hledáme místo, kam se schovat před deštěm. Je odtud nádherný výhled na celou Florencii, jenže co je to platné, když prší. A ne málo. Do startu zbývá asi třicet minut. S Vilkem jsme domluveni, že bude-li to možné, sejdeme se u sochy Davida a uděláme si společné foto. Ale v tomhle počasí po společné fotce netoužím. Brzy jsem mokrý a je mi zima. 

Jediný stan, do kterého se dá před nepohodou ukrýt, je běžci přeplněn k prasknutí. Ale ve stále sílícím dešti jsem rozhodnut se do něj dostat. Zády se postavím k okraji davu, opřu se o hradbu těl a vrtím se tak dlouho, až je okraj plátěné střechy nad mou hlavou. Jsem ve stanu ve druhé řadě. Běžci se tísní jeden na druhého a nejde se skoro pohnout. Ale je nám teplo a neprší tu.

Před stanem jsou další běžci, kteří by chtěli mít střechu nad hlavou. Brzy si všimnu jednoho, kterého napadlo řešení. Stan má bočnice, které jsou řemínkami připnuty ke kovovým tyčím – konstrukci stanu. Koukám na něj jak povoluje jeden řemínek po druhém. Za chvíli je boční stanový dílec volný a běžci si ho rukama drží nad hlavou. Plocha, kam se dá ukryt před deštěm, se rázem zvětšila téměř na dvojnásobek. 

Svaťka ani v tom dešti neztrácí optimismus a pořizuje několik fotek. Pak se davem prodere až ke mně. Převlíkám se v přecpaném stanu. Do deště se mi nechce a tak se tam kroutím jako žížala. 

Běžci, kteří stojí okolo mě, se na to dívají s pochopením. Když do startu zbývá asi sedmnáct minut, stan opouštím a jdu se zařadit do svého koridoru. Podle propozic se koridory patnáct minut před startem uzavírají a startovat někde z konce startovního pole se mi nechce.

Stačí pohled na oplocení, které se táhne dokola kolem celého náměstí. Je to nekonečně dlouhý had, do kterého se vměstná přes sedm tisíc lidí. Po prodírání se tímto davem netoužím.

Můj startovní koridor je příjemně blízko startovní čáry. Vlezu si vklidu do něj a přes oka drátěného plotu se se Svaťkou držíme za ruce. Jsem rád, že je tu se mnou. Jen si nadávám, jaký jsem blbec, že jsem si nevzal růžovou pláštěnku, do které jsou zachumláni všichni ostatní.

Stále prší a já se klepu zimou, promočený skoro na kůži. Když jedna pláštěnka letí vzduchem a přistává vedle mě na zemi, rychle ji popadnu a přetahuji přes hlavu. Hned se cítím mnohem lépe. 

Pár minut před startem Svaťka odchází a já se přes řadu běžců tlačím blíže ke startovní čáře. Když do startu zbývá jen minuta, odhazuji pláštěnku za plot. Stále hustě prší a já se hned rozklepu zimou. Spletl jsem si čas a pláštěnku zbytečně odhodil o pět minut dříve. Teď se třepu jak ratlík a těším se na start, ať můžu běžet a zahřát se. 

Pochmurná předstartovní nálada.

V 9:20 hod. pošle startovní výstřel přes sedm tisíc lidí na 42,195 km dlouhou trať. Socha Davida na Piazzale Michelangiolo zůstává osamocena. 

Po ulici Galileo Galilei běžíme dolů do města. Snažím se trefit do optimálního tempa pro svůj cílový čas 3:48 min/km. Ale dnes se mi to nedaří. Prostě ne a ne chytit ten správný rytmus. Vlastně ani nevím, co mám od sebe dnes čekat. 

Ráno, když jsem vstal z postele, mi bylo neustále zima. Navlékl jsem si na sebe čtyři vrtstvy oblečení, zalezl znovu pod peřinu, ale nic nepomáhalo. Pořád jsem cvakal zubami. Až u snídaně mě trochu zahřál šálek horkého čaje. A k tomu to škaredé počasí. Jen déšť a déšť. Nepomohlo ani Vilkovo zvolání „sole, sole“ ráno u snídaně, na otázku, jak dnes bude.

Po pěti kilometrech, kdy cesta vedla alejí stromů, běžíme městskou zástavbou. Míjíme četné fandící hloučky diváků, ale je cítit, že i jejich nadšení je chlazeno vytrvalým deštěm. Snažím se vyhýbat kalužím, abych si zbytečně nenamočil boty. A taky pořád hledám tu „svou“ skupinu, do které bych se zařadil. 

Někde za osmým či devátým kilometrem se dostáváme na nábřeží řeky Arno a já se už těším na Svaťku, která mě bude podle naší domluvy čekat na mostě San Niccolo mezi jedenáctým a dvanáctým kilometrem. Přes něj přeběhneme na pravý břeh Arny a konečně se tak dostaneme blíž centru města.

Chytám se skupinky asi devíti běžců. Tempo se konečně stabilizuje v rozpětí 3:47 až 3:52 min/km. Každá vteřinka navíc mě děsí a každá vteřinka pod mě těší. 

Desátý kilometr probíhám v čase 37:40 min. A kousek za ním už je most San Niccolo. Kývu na Svaťku a jsem moc rád, že ji vidím. V tom ubrečeném počasí je pohlazením po duši povzbuzení od někoho blízkého. 

Svaťka se mě ještě stihne zeptat jak mi je a já odpovím, že dobrý. A ono je to dobrý. Fakt. Cítím se naprosto v pohodě. Na prvních deseti km jsem ušetřil dvacet vteřin proti plánu. Super. Přemýšlím, jestli jsem schopen tuto desítku ještě třikrát zopakovat. Odpověď zní: ano!

Takové otázky jsem se naučil si dávat při maratónu v Trevisu. Pokud by odpověď zněla ne, ubral bych na rychlosti. Znamenalo by to přepálený začátek. Ale mě se běží fajn. Nohy nebolí. Dokonce přestalo pršet. Teplota kolem osmi až deseti stupňů, pod mrakem. Téměř nefouká. Prostě ideální maratonské počasí. Kdyby mi nečvachtalo v botech a nebyl bych mokrý až na kost, byly by to perfektní podmínky pro útok na osobní rekord. A já jsem připraven ho dosáhnout i tak. 

Asi kilometr za mostem San Niccolo se naše skupinka trhá. Držím se za zády italského veterána a hbitě jako srnka přeskakuji metrové kaluže na asfaltové silnici. Brzy necháváme rozpadlou skupinu daleko za našimi zády. 

Z pocitu naprosté pohody mám najednou pocit, že veteránovi v háku už neuvisím. Vzdálenost mezi námi se zvětšuje. Nejdříve metr, pak dva. Pak ztrátu zase stahuji. Že by jen chvilková krize? Tyhle pocity se u mě střídají dalších deset km. Kilák dva je to v pohodě a pak mám pocit, že bych měl ubrat plyn. Ale proč, říkám si. Osobák nezaběhnu, když se tu budu flákat. A tak se snažím za veteránem viset zuby nehty.

Patnáctku probíhám v čase 56:48 min., dvacítku za 1:15:31 hod. a jsem zvědav na čas na půlmaratonu. Tam se dá lehce spočítat, jaký čas můžu dnes dosáhnout. Stačí jen vynásobit dvěma a je to. Ovšem za podmínky, že nepřijde žádná krize. 

Cesta nás opět žene na okraj města Florencie. Běžíme sice stále městskou zástavbou, ale fandících diváků je poskrovnu.

Tak, půlmaraton za 1:19:38 hod. Fajn, fajn, fajn. Jen to udržet. Ještě před dvěma lety byl tento čas mým rekordem v samostatném půlmaratonu. A když se mě později taťka zeptal, jestli bych byl schopen tímhle tempem uběhnout ještě jednou tolik, řekl jsem, že ani náhodou. Ani dalších pět km. A teď mě čeká dalších dvacet jedna kilometrů.

Připojuje se k nám další běžec, taky veterán, který se s tím prvním střídá v udávání tempa. Teď běžíme v průměru 3:44 min/km. Je to rychlejší než bych potřeboval. Ale tyhle dva „vodiče“ se mi nechce opouštět. Věřím, že mě dotáhnou až do cíle. Jen běžíme nějak moc rychle. Ale běží se mi fajn. Na pětadvacátém km mě bude opět čekat Svaťka. To mi dodává další síly. 

Probíháme historickým centrem města. Úzké uličky, široké ploché dlažební kostky a davy frenetických diváků. Paráda. Super atmosféra. Člověku to dává křídla. Až se leknu, když kouknu na hodinky a zjišťuji, že 26. km jsme uběhli za 3:40 min.! A najednou si uvědomuji, že v tom davu diváků jsem Svaťku nejspíš přehlédl. Je tady dvacátý sedmý km, pak dvacátý osmý a Svaťka nikde. Trochu mi to ubralo z mé euforické nálady. Taky chvíle povzbuzování skončili a po proběhnutí centrem Florencie míříme do velkého parku na jejím okraji. 

Jakoby pořadatelé tušili, že tenhle park je pro běžce prokletý. Nebo dobře věděli, že někde tam se začne lámat chleba. Ať tak či tak, před třicátým kilometrem jsou k mání energetické gely zn. Enervit. Já si nesu svoje zn. Carbosnack a tak tuto nabídku odmítám. 

Cesta parkem se mně zdá nekonečná. Dobře vím, že na jeho konci se cesta stočí zpět a už poběžíme jen a jen k cíli. Jenže konec parku jakoby se nechtěl přiblížit. Začínám cítit, že už to není ono. Nohy tuhnou a své dva „vodiče“ jsem musel propustit ze svých služeb. Jsou už tak tři sta metrů přede mnou. 

Na třicátém čtvrtém km přichází zlom. Čas na hodinkách neúprosně ukazuje, že jsem ho běžel 4:02 min. Ten příští musím zrychlit a dostat ho opět pod čtyři minuty. Snažím se o to. Zrychluji, ale marná snaha.

Třicátý pátý km je za 4:07 min. Dívám se směrem k nábřeží, ke břehům řeky Arno. Někde tam v dálce, na náměstí Santa Croce, je cíl tohoto závodu.  

Vím, že když poběžím tímto tempem, už to nebude pod 2:40 hod., ale pořád to bude na osobák. Taky mně hlavou bloudí myšlenky, že tady, na pětatřicátém kilometru teprve začíná maratón. Potvrdilo se. Další km běžím za 4:15 min. 

Nohy bolí a tělo se brání. Konečně za třicátým sedmým km vybíhám z parku a vbíhám zpět do úzkých uliček města. Cesta se klikatí vpravo vlevo. Na krátkou chvíli střetávám v protisměru běžce, které park teprve čeká. Co mě však trápí je to, že do cíle je to ještě nějakých pět kilometrů. Ještě pět nebo jen pět? Na dráze by mi to trvalo necelých sedmnáct minut. Jak krátká vzdálenost by mi to přišlo. Po 37. km je však vše jinak. Každý kilometr se mi zdá delší než ten předchozí a každý mi taky trvá delší a delší dobu. 

Třicátý sedmý km běžím 4:25 min., 38. km 4:42 min. a jak se zdá, zpomalovat je pořád kam. Další kilometr zpomaluji o dalších pět vteřin. 

Do cíle zbývají jen čtyři kilometry, pak už jen tři. Tři kilometry se dají uběhnout pod deset minut. Stačilo by to teď předvést a časomíra by se zastavila na čase 2:39 hod. Ale kdepak. „Vychutnávám“ si každý metr tratě, každou dlažební kostku. Hlava se zaobírá jedinou myšlenkou – mít to za sebou. Jen ať už to skončí. Ať je za mnou to trápení, které se zvětšuje každým okamžikem. Ať už je pryč ta parodie na běh. Ten křečovitě nucený pohyb, kterým se snažím dostat do cíle. 

Na čtyřicátém kilometru mě povzbuzuje Svaťka. Stěží ji vnímám. Už ani její povzbuzení nepomáhá. Stějně jako stovky diváků lemující v těchto místech trať. V mysli mám jediné - poslední dva kilometry. 

Hlava ten zápas ještě pořád nevzdala. Snažím se zrychlit, vrátit se k časům ze třicátého kilometru. Ale vše je marné. Po proběhnutí centrem města, z ulice Giovine Italia zabočuji doprava a vbíhám na liduprázdné nábřeží řeky Arno. Cíl je vzdálen už jen několik stovek metrů. Pak už jen pár desítek metrů. Následuje další zatáčka doprava, za kterou už je náměstí S. Croce. Po modrém koberci nasáklem vodou a za potlesku diváků vbíhám do cílové brány. Čas na ni ukazuje 2:45:54 hod.

Kousek za cílem mě čeká Svaťka. Ani nemám pořádně sil jí poděkovat za podporu na trati. Když stojím, podlamujou se mi nohy. Když jdu, nohy příšerně bolí a mám chuť zastavit. Nejraději bych si lehnul na mokrou kamennou dlažbu. 

Unavený, ale v cíli

Místo toho se zabalím do alu fólie, kterou mi dali pořadatelé a pomalým krokem se spolu se Svaťkou vracím zpět do našeho penziónu.

Vlastimil Kacíř, Praha 14. prosince 2008