Výsledky

Závod, který je dlouhý 246 km skýtá sám o sobě hromadu příběhů a osudů. Ten můj zkusím ve zkratce napsat. Ve zkratce proto, že něco co trvá téměř 30 hodin prostě zkrátit musím. Ale i tak je možné, že případného čtenáře budou bolet oči.

Celá akce "Spartathlon" začala v úterý odpoledne 27 září, kdy jsme v počtu 1 závodník a 3 pomocníci vyrazili na téměř 1800 km dlouhou pouť do Sparty. 

Jakým způsobem se mně podařilo získat prostředky popisuji v tomto článku věnovanému mým sponzorům a tomu kolik jednotlivý donátoři předplatili km z mojí pouti. 

Vrátím se k soupisu naší výpravy: Renata Žižlavská – hlavní zásobovač a pečovatel, Ivo Štorek – řidič a statistik, Václav Knobloch – navigátor a všeuměl. V Aténách se k nám přidal Tomáš Macek – novinář a příležitostný fotograf.

CESTA A DEN PŘED ZÁVODEM

Zobrazit místo Trasa do cíle: Athény, Řecko na větší mapě

První odjezd se ukázal falešným, protože Ivoš si vzpomněl, že nemá pas. Naštěstí ještě před Blučinou, tak jsme se ještě jednou podívali do Brna. 

Další část cesty už byla v pohodě a nakonec jsme našli i ubytování u Szegedu. Přímo u veslařského kanálu za přijatelných 60 Eur. To potěšilo Ivoše, bývalého špičkového veslaře. 

Ráno se povedl odjezd hned po východu slunce, kolem 8 hodiny. Čekalo nás cca 1300 km do Atén. Cesta probíhala bez sebemenších problémů:

1 x benzín v Maďarsku 

1 x benzín v Makedonii 

2 x káva

1 x fronta na Řeckých hranicích - (Krátka stávka, nebo střídání stráží.)

Všechny benzínky byly čisté. V Makedonii nejlevnější nafta. Nejdražší pro změnu v Řecku. 

Zajímavostí byli toulavý psi. Začali sa objevovat v Srbsku, k vidění jsou i v Řecku. Jejich specialitou je u dálnic sběr zvířat sražených autem a somrování u benzínek. 

Kolem 21 hodiny nám zbývalo asi 200 km do Atén a tak jsme se rozhodli najít si ubytování u moře, kam jsme právě dojeli. Ve vesničce Echihaiol jsme získali dvoupokojový apartmán za 80 Eur v hotýlku s názvem Scala a s výhledem na moře. K večeři jsem ochutnal své první Řecké jídlo – Musaki a trochu místního vína. 

Ráno jsme vyrazili opět kolem 8 hodiny, abych se mohl prezentovat co nejdříve. Prezentace končila v 16:00 místního času, který je o jednu hodinu posunut dopředu oproti tomu našemu. 

Hotel v London byl GPS a nachází se ve Čtvrti Glyfada těsně u moře. Našli jsme ho v pohodě a na poprvé. 

Prezentace přinesla první drobný zádrhel. Pořadatel mi odmítl vydat mé číslo, protože jsem prý neposlal fotku na průkaz závodníka. Když jsem namítal, že jsem ji poslal emailem, tak jsem se dozvěděl, že to nestačí.

Radu, ať zajedu do města, jsem odmítnul. Napadlo mne využít hotelové kopírky k vytvoření kopie mé občanky. Fotku jsem vystřihl a ejhle, nic nebránilo vydání průkazu. Po zaplacení 360 eur za pomocníka i vydání čísla, samolepky na auto a závodního balíčku. 

Ještě jsem z nich vyrazil jednu další průkazku pro druhého pomocníka a to bylo vše. Další pomocníci prý nejsou povoleni. Naštěstí se ukázalo, že na kontrolách už další průkazy nikdo nechtěl.

Po krátkém výletu k moři byla technická konference, po které jsme šli na pokoj přichystat věci na zítřejší start. Měl být v 7:00 pod Akropolí. 

Sebou jsem bral ledvinku, do ní dal 3 gely, 1 guarana, Ganaton, Helicid, Ibalgin, průkaz běžce, hajzlpapír a mobil. 

Mezitím se ozval Tomáš Macek, novinář MF, který nás měl doprovázet na cestě do Sparty. Hromadné seznámení, úvodní rozhovor, aby mohl Tomáš poslat první článek a honem na večeři. Ta se skládala s polívky, suchých špaget a dvou kuřecích stehen – předních. K tomu bylo možno ulovit banán, který se mi hodil na snídani.

Závod – první část

Závodní den pro nás začal v 5:00 za tmy a odvážnější část výpravy vyrazila na hotelovou snídani. 

Já si dal ušetřený banán, oblékl se a nachystal si všechny potřebné propriety pro závod. Na první etapu jsem zvolil těžší, ale dostatečně pohodlné boty Adidas Sequence, abych šetřil chodidla, která později v noci dostanou ještě zabrat. 

Navigace, večer pečlivě nachystaná Vaškem a Renatou, nás bezpečně přivedla na parkoviště pod Akropoli, kde se hromadila auta závodníků.

Na start to bylo kousek a už zde byla k vidění většina běžců. Odskočil jsem do křoví a ještě se stihl namazat opalovacím krémem, který měl odpornou hořkou chuť. Ta se mi dost dlouho dostávala s potem až do pusy. 

Rychlé pozdravy se známými běžci, rozloučení s doprovodem na celých 80 km, pusa od Renaty a už nás tlačí do řady na start závodu. Minutu později zazněl startovní výstřel, který rozpoutal na úsvitu dne velké dobrodružství zvané Spartathlon. To má v názvu i „Following the Steps of Pheidippides“.

První dva kilometry byli nataženy ulicemi starého města. Dav 328 běžců vzbuzoval u kolemjdoucích mírné podivení a kupodivu i potlesk. 

V té chvíli se ke mně připojil Jano Fazekaš, běžící druhý Spartathlon, když mu ten loňský, kvůli žaludku nevyšel. 

Tempo se ustálilo asi na 5:10 – 5:15 min/km, což bylo trochu rychle, ale vzhledem k počáteční euforii a mírnému seběhu ne přehnaně.

Všechny příjezdové cesty byly hlídány policisty. Závod dostával všude přednost. Atény se probouzeli do závodní, běžecké zácpy. 

S Janem jsme probírali lecos. Rychle jsme se shodli, že nejhezčí holky v Řecku jsou policistky na križovatkách, které jsme míjeli. 

Ve skupině, kde jsme se zrovna pohybovali, byla banda Italů s loňským vítězem Cudinem, řada Německých závodníků a nepočítaně Japonců.

První občerstvení – trocha vody byla po 5 km, kde jsem si zároveň uvědomil, že mám dost sucho v puse i když se zatím nepotím, protože teplota byla kolem příjemných 18°C. 

Možná to bylo i tím, že jsme běželi po čím dál tím více frekventovaných silnicích, které směřovali ke Korintskému průplavu. 

Kolem 20 km se mi ztratil Jano, tak jsme se rozhodl vzít si za kamaráta malou láhev vodyz občerstvovačky, abych mohl průběžně popíjet.

To jsme už běželi po dálnici vedle kuželů. Rachot projíždějících aut byl nesnesitelný koncert pro moje uši. 

Kudy jsme probíhali, tam jsme způsobovali slušnou zácpu, ale Řekové to očividně brali v pohodě. Naopak, často nás z otevřených okýnek svých aut povzbuzovali. 

Moje první jídlo byl kousek banánu na čtvrtém kolem 25 km gel Inko sport. 

Maraton jsem probíhal + za 3:45, tedy v plánovaném tempu. To jsme už sběhli z dálnice na normální leč stále velice frekventované silnice.

Okolí se značně proměnilo a z ošklivých okrajových čtvrtí Atén jsme se dostali mezi ještě ošklivější a smradlavější fabriky. Celé to vrcholilo místní rafinérií, velkou chemičkou a čističkou odpadních vod. 

Jeden smrad horší než druhý. Výhledy na pokročilý industrial rovněž "velmi inspirující". 

Jídlo mi tam moc nechutnalo. Navíc jsem začal pociťovat tlak na kloubu pravého palce, což značilo náběh na puchýř. 

Kousek za 50. km mě můj doprovod, který bezpečně zaparkoval mimo trať, zdravil až z okolních mezí. Proto, aby je pořadatelé ani na chvíli nepodezřívali z nedovolené pomoci. 

Co jsem si ovšem všiml už před tím, tak spousta jiných označených aut tu a tam parkovala vedle silnice a buď fotili, nebo povzbuzovali želízka v ohni nadcházejícího horkého odpoledne, aniž by to komukoliv vadilo. 

Teplota se mezitím už vyšplhala až do hřejivých 27°C. Badwater to nebyl, ale každý checkpoint jsem na sebe lil dávku vody, abych udržel teplotu v přijatelných mezích. 

Poprvé jsme se dostali na pěknou vyhlídku u moře a já si všiml běžkyně, která mě zrovna drobným krokem předběhla. Byla to pozdější ženská vítězka Szilvia Lubicz. Chvilku jsme běželi nedaleko od sebe, abych sa ji v kopci vzdálil. 

Pár slov jsem prohodil s jedním Italem a už jsme přebíhali most, který vedl přes obrovskou díru v zemi – Korintský průplav. V těch chvílích už jsem měl hodně zatuhlé svalstvo stehen i zad. 

Zajímavé je, že největší ztuhlost pociťuji zásadně na začátku dlouhých závodů. Tady to začalo po třicátém kilometru a u první kontroly jsem toho měl akorát plné zuby. Hrozně jsem se těšil na to, až si na chvilku sednu, byl jsem dokonce ochoten i kvůli tomu něco sníst. 

Další nutností byla výměna obutí. Měl jsem nepříjemný pocit, že puchýř už je na palci ve fázi rozdírání. Ve zmatku prvního velkého checkpointu, který byl velmi dobře zásoben vším, co hrdlo většiny běžců žádalo, jsem se potkal se svým týmem. 

Už před občerstvením jsem předal informaci, že bude přezouvání gum (tedy bot) a tým byl připraven.

Napřed dodali misku s rýží, banán a vodu, potom následovala rychlá akce. Zaprvé sa zjistilo, ne puchýř, pouze otlak. Zadruhé, je opravdu blbost, zapomenout čip na staré botě. Naštěstí pro mne si toho všimla přihlížející paní a zachránila mne. 

Na další část jsem obul Adidas Oregon, což je lehká bota prostá všech vymožeností, ale dostatečně tlumící dopady mého těla. 

V těchto okamžicích jsem byl na 11. místě a ztrácel jsem na Holanďana Lantinka asi 55 minut. Na občerstvení byl kousek přede mnou Michael Vanicek a díky době zde strávené, mě doběhl Němec Oliver Leu.

Ztratil jsem asi 8 minut a vyrážel jsem do druhých dvou třetin závodu.

dao, Pondělí, 31 Říjen 2011 10:46

Závod – druhá část

Už po kilometru jsem začal pociťovat jistý žaludeční diskomfort. No prostě mě tlačilo to, co jsem před chvílí snědl. Snědl jsem tedy prášek na žaludek a pokračoval dále.

Od 22. checkpointu jsem se měl se svým doprovodem potkávat už každých 10 – 15 km a to mému snažení dodávalo postupné vhodné cíle mého běžeckého snažení. 

Kus před tím s číslem 26 jsem se opět potkal Oliverem, který se nudil a tak začal konverzaci slovy, že ve dvou se to lépe táhne. Ovšem, že to řekl složitěji a Anglicky, ale význam byl jednoznačný. Kecaly jsme až do oné dvacet šestky a tam jsem se trochu zdržel na občerstvení při hledání vazelíny na třísla. Olivek trochu spěchal, tak jsem ho nechal běžet kupředu. 

Na kilometru s pořadovým číslem 100 jsem zaznamenal čas na úrovni 9:21 což byl docela slušný výsledek, který kalil pouze nevalný stav mého žaludku a ona příšerná svalová bolest v celém těle. 

Každý checkpoint, kde jsem se potkal se svým týmem, byl využit, alespoň na chviličku posezení na židli. Čas od času mě někdo při těchto pauzách předběhl a já ho zase předběhl na trati. 

To se mi povedlo například se Sylvií, která mě opět dohnala a na občerstveních jenom něco chytla a hned běžela. 

Teplota se s přibývajícím večerem stávala snesitelnou a ráz krajiny už se dávno změnil na čistě zemědělskou, která postupně přecházela ve stoupání do hor. 

Na checkpointu s číslem 40 jsem si vyžádal svou čelovku, abych se připravil na dlouhou nadcházející noc. Soumrak připravil fantastické divadlo nádherně zabarvených horských štítů, které na opačné straně dokresloval srpek měsíce. Tady by se dala užívat romantika, jen kdyby mi bylo lépe od žaludku a ty nohy tak nebolely.

Jak jsem stoupal, tak se cesta změnila asi na úsek 10 kilometrů prašné šotoliny a ve světle mé Lenserky H7 byl krásně vidět ten stoupající prach, který skřípal v zubech a pálil v očích. 

Tady někde jsem naposledy předbíhal Sylvii, která zrovna prodělávala mírnou krizi. Všude okolo byly hory a cesta stále stoupala. Po pravé straně se objevil pás rozsvícených světel. Ukazoval dálnici, vedoucí někam vysoko do horského průsmyku, který jsem musel také překonat.

Běh z čelovkou má pro běžce nové rozměry. Neustále kolem sebe vidí jen výsek skutečnosti daný kuželem jeho svítilny. Zajímavostí jsou potom svítící oči psů a koček potulujících se kolem silnice. Psů, zvláště těch volně puštěných je v Řecku opravdu hojnost. Naštěstí pro běžce jich většina není agresivní a má spíše tendenci somrovat.

Jako zpestření na trase se potom ukázala příhoda, kdy jsem se vylekal silného dusání v přilehlém olivovém hájku a když jsem se chystal na velkého psa, tak proti mně vyběhli dva jezevci, aby vzápětí rychle zamířili zpět pod olivovníky. 

Bohužel moje svaly mi připoměnuli, že běžím do kopce. Objevil sa náběh křečí v předních částech stehenních svalů. Musel jsem trochu ubrat a naštěstí, žádná opravdová křeč sa neobjevila. 

Teplota byla stále snesitelná, tak jsem převlíkání odložil až to toho největšího stoupání, kde měla být opravdu velká kosa. Na kopec jsem se opravdu těšil, protože jsem věděl, že budu pochodovat a sliboval jsem si od toho zlepšení stavu svého žaludku. 

Tričko s dlouhým rukávem jsem si vzal ve městečku Lyrkeia. Tam jsem pochopil, že i když mě tady radostně vítají, je to nic proti vítaní Řeků.

Jeden z nich měl podle mě velké potíže odběhnout. Dav ho obklopil a chtěl si na něho alespoň šáhnout, když sa nedařilo potřást mu pravicí.

Dlouhý kopec před poslední kontrolou odkud se běželo na nejvyšší bod trasy jsem absolvoval indiánskou chůzí. Stoupání už bylo dosti ostré.

Na checkpointu č. 47 na 159 km jsem byl radostně vítán doprovodem. Očekávali, že přijdu později. Něco málo jsem snědl a vyrazil do hor.

Cesta byla značená svítícími tyčkami, blikačkami a majáčky. Prvních pár metrů jsem zkoušel běžet, ale zjistil jsem, že dál stejně musím pěšky. Suťovitá cestička dosti prudkého stoupání rozhodně nebyla vhodná pro příliš složitý pohyb. Často jsem měl co dělat, abych se na ní udržel a nemusel se moc chytat rukama. 

Během pěti minut jsem měl všechno úplně propocené. V sílícím větru a s přibývající výškou to začínalo slušně studit. Na druhou stranu jsem se nenudil a můj žaludek reagoval na chůzi velmi příznivě. 

Vrchol jsem dobyl chvilku po půlnoci místního času. Příjemné překvapení bylo vrcholové občerstvení a teplá deka. Vzhledem k tomu, že jsem byl dost zpocený, jsem se nezdržoval a vydal směrem dolů. 

Dolů už vedla cesta. Byla sice plná suti a kamenů, ale byla to cesta, ne stezka pro kozy, kterou jsem stoupal vzhůru. Dolů se už dalo běžet. To přineslo úspěch. Předběhl jsem zde Němce Leu a Japonce Tetsuo. 

Po pár km se cesta změnila v silnici. Konečně jsem mohl zase normálně běžet. Po 7 km jsem doběhl do vesnice Nestani, kde byl další velký checkpoint a hlavně tady čekal můj doprovod. 

Mám pocit, že u občerstvení se shromáždila většina vesnice včetně dětí, přestože půlnoc už byla nějakou dobu za námi. Nabídku místní polívky, bohužel kyselé jsem odmítnul. Zdálo se mi, že kyselé není to pravé pro můj žaludek, tak snědl kousek rohlíku a zapil vodou. Pozdravil jsem se s přiběhnuvším Japoncem a vyrazil do tmy. 

Japonec Tetsuo Keso běžel bez doprovodu. Obsluhoval se většinou sám ze svých strategicky umístěných zásob na jednotlivých checkpointech. Navíc, na každé kontrole vytáhl svůj kapesní foťák a všechno si vyfotil.

Po dalších asi 10 km sem začal mít touhu zalehnout u silnice a dát si šlofíka. Rozhodl jsem se, že s budu tím bojovat. Natlačit jsem do sebe ampuli Guarany. Byl to dobrý nápad se špatným výsledkem. 

Žaludek rozdováděný 17 hodinami běhu řekl dost a pokoušel se vrátit i to, co jsem určitě nevypil. Abych si to užil, žaludek si vynutil zastávku  u plotu domku, ve kterém si pes nechtěl nechat takovou potupu líbit a zběsile mi štěkal celou dobu kousek od hlavy. 

Pozitivem naší konverzace bylo, že ze mne nejméně na hodinu vyhnal dřímoty a také, že se mi udělalo trochu lépe.

Silnice se napřímila. Začal jsem se pohybovat v oblasti, která výrazně připomínala jih Moravy, odkud pocházím. Samá pole, občas dům, nebo v dálce vesnice. Chyběly záchytné body a já se hrozně těšil, až uvidím svůj doprovod. 

Moje podpora to věděla, tak se snažila pozdravit mě ještě jednou, mezi jednotlivými hlavními checkpointy.

Krize začinala dostupovat vrcholu. Všechno bolelo, každé hlt vody nebo sousto rozhodilo žaludek a spánek se dostavoval už ve chvíli, kdy jsem jenom přešel do chůze. 

Čas se táhl jako Vietnamské polívkové nudle. Každý kilometr byl jedno malé nekonečno. Mojí hlavou začaly probíhat myšlenky, týkající se zásadního rozhodnutí:

Na dalším setkání s doprovodem mě při sezení na židli předběhl Patrick Hoesl o pár kilometrů dále potom Dietmar Goebl. 

Jenže sezení byl jediný záchytný bod, na který jsem těšil celých 10 – 15 km a ty dvě tři minuty jsem rád obětoval. Touha na chvilku zavřít oči byla hodně silná. Bránil jsem se jí, co to šlo. Ztráta i při krátkém spánku by byla prostě moc velká. 

Za dalším větším checkpointem jsem se dostal na širokou hlavní silnici, která už vede přímo do Sparty. 

Do cíle zbývalo + 50km. Cesta opět začala stoupat. Hory kousek před Spartou dosahují výšky kolem 1000 m n. m.. Ploužil jsem se tmou do kopce a někde přede mnou byl Japonec Kiso. 

Když jsem za sebou zaslechl Německý hovor, pochopil jsem, že se na mě dotahují dva Němečtí závodníci. 

To byla chvíle, kdy se to všechno ve mně zlomilo. Nevím proč. Snad jsem se naštval. Snad mi přišlo líto, že mě dotahují závodníci, kterým jsem už jednou o dost utekl. Možná jsem chtěl bojovat proti spánku, který dotíral víc než komáři u Dunaje. V každém případě jsem se rozhodl zrychlit bez ohledu na následky. 

A najednou se mi přestalo chtít spát. Na to, že jsem měl za sebou už 200 km, se mi běželo dobře.

Po půl hodině jsem strati ukecané Němce, dohnal Japonce a na jednom z občerstvení jsem potkal zhroucenýho Goebla. Sedícího a spícího na židli občerstvovačů jsem ho raději nebudil. Mohlo by ho to rozrušit. Tiše jsem si vzal vodu a běžel dál.

Po půl hodině začalo svítat. Celé to začalo být o hodně veselejší. Pořád jsem ještě stoupal do hor před Spartou, ale kolem už jezdlo více aut.

Další velké občerstvením jsem se už nezastavil. Nechtěl jsem riskovat pauzu v sedě. Nemusel bych se už zvednout.

dao, Úterý, 08 Listopad 2011 11:47

Cíl – běžecký ráj

Na 230 km se trať láme a začíná klesat. Před unavenými běžci se objeví nádherný výhled na Spartu a její okolí. Samozřejmě s výjimkou Ivana Cudina, který tady běžel po tmě. Očividně nevýhoda pro vítěze, nebo příliš spěchajících.

O kousek dále se ke mně připojilo Policejní auto a začalo mi hlídat záda. Podle informace od Ivoše jsem rychle stahoval Japonce Oshimu a držel stálý odstup od Patricka Hoesla.

Protože slunce začalo stoupat výše a s ním i teplota, na checkpointu jsem svlékl triko s dlouhým rukávem. Jakási Japonka se mně tam ptala, jak jsem starý. Musela mi ukázat startovku, kde jsem neměl uvedený věk, abych pochopil, co chce. Proč ale chtěla vědět zrovna tohle...?

O kousek dál jsem uviděl Japonského závodníka a narostla mi křídla. O chvíli byl za mnou. 

Když mi potom Ivoš radostně oznamoval, že je to do cíle už jen 5 km, byl tak jsem trochu zklamaný, protože jsem měl pocit, že to má být pouze polovina. Poslední občerstvení bylo 2 km od cíle a mě už nezbylo než doufat, že ten kousek vydržím. 

Kromě auta za mnou se přede mnou objevila policejní motorka. Přidala se ke mně i hromada dětí na kolech. Ta dělala slavnostní suitu každému závodníkovi. 

Odbočka na další ulici, kterou naše kolona zcela obsadila, další zatáčka a v dálce jsem uviděl cíl svého ultra dlouhého snažení, sochu velkého krále Leonidase, kterému jsem běžel předat svoje poselství.

Těch asi 500 metrů k cíli je pro každého běžce, kterému bylo dopřáno proběhnout až sem, cestou zapomnění na všechny útrapy, nekonečnou dřinu, bolest, nevolnost a jiné nezbytnosti běhu ultramaratonského.

Diváci kolem trati přibývali. Uviděl jsem Renatu, Ivoše i Václava. Dostal jsem od nich do ruky vlajku a mohl bez nejmenšího studu udělat to, co jsem doposud záviděl vítězům v televizi, běžet čestné kolo s národní vlajkou. I když v mém případě to byla čestná ulička. 

Poslední metry jsem si maximálně užíval. Pocity nejmíň na úrovni vítěze olympijských her. 

Pár schodů, podstavec a konečně jsem mohl položil ruku na velikou nohu krále. Stopky se zastavily na čase 26:41:44. 

Stál jsem s vlajkou v rukách díval se na lidi a věděl jednu věc:

Vzápětí jsem se prakticky seznámil s ceremoniálem pro doběhnuvší. Měl antické atributy a dostával se každému běžci, kterému sa ve stopách Feippida podařilo doběhout až sem.

Nejdřív jsem dostal napít vody z posvátné řeky Evrotas. Na hlavu mi dali poněkud nepadnoucí vavřínový věnec, do ruky plaketu od místního činitele, což bylo doprovázeno polibky a stiskem ruky. 

Poté jsem byl v podstatě odvlečen do blízkého stanu, kde poskytovalo několik zdravotnic servis běžcům. Každému zde sejmou boty a ponožky (měly gumové rukavice) a omyjí nohy, které vzápětí ošetří. Zeptají se, co další si hrdina přeje k jídlu a pití, nebo zdali by byla vhodná masáž. 

Dopřál jsem si pro změnu vodu a začal kecat Patrickem Hoeslem, který sem přibyl chvilku přede mnou. Zmínil jsem se, že mě bolí šíje a ramena a už jsem měl na zádech horký ručník a k tomu jemnou masáž. 

Mým dalším přáním bylo, na chvíli si lehnout. Horizontální poloha mi chyběla nejméně 10 hodin. Netušil jsem, že to není ten nejlepší nápad. Zaujal jsem lékařku, která se rozhodla, že mi změří tlak. Vzápětí mě začala přemlouvat na infuzi. 

Necítil jsem se nijak hrozně. V cíli mnoha jiných závodů jsem na tom byl o mnoho hůře, včetně křečí, zimnice a zvracení. 

Když jsem od lékařky uslyšel, že mám tlak pod 90, to byl argument, po kterém jsem rozhodl, urychlit regeneraci. Nechal jsem si stříknout přímo do žíly kousek té fiziologické vody. Aspoň měl Tomáš pěknou fotku do článku. 

Po infuzi mě propustili a já mohl využít taxíku, který na každého běžce čeká před stanem, aby ho odvezl do hotelu. Hotel je sice vzdálen jen 500 m, ale stejně to potěšilo.

V hotelu začala tradiční Řecká zábava. Napřed jsme dostali pokoj, který byl už z půlky obsazen. Vysvětlilo se to, dostali jsme další, ale zase se stratili mé věci. Tak jsem sedl si do hotelové haly a povídal s Ivan Cudinem. Renata a Tomáš zatím hledali zavazadla a zbytek výpravy. 

Na pokoji jsem v rámci únavy nepřišel na to, jak se pouští sprcha. Tak jsem se umýval v sedě pod kohoutkem. Potom jsme s Renatou vyrazili na oběd a dopřál si čtyři hodiny spánku. 

Poté, celkově občerstven, jsem vyrazil udělat pár fotek běžců poslední hodiny závodu. Mezi nimi i Slováka Alexandra Bogiho, který dokončil už druhý Spartathlon po sobě. 

Focení bylo pro mne také velký zážitek. Užíval jsem si s každým poslem jeho radost z doběhu do cíle.

Když mi někdo klade otázku „Jaké to bylo“, mám připravenu pravdivou odpověď: 

Děkuji všem, sponzorům, jmenovitě: