Povedlo se.

I letos jsem mohl startovat na legendárním Spartathlonu. Teď, když je to minulost, mi to nepřijde, ale uprostřed noci, kdy moje tělo odmítalo fungovat, jsem si říkal, že to až taková výhra nebyla.

Cestu do Athén jsme naplánovali stejně jako loni, tedy se zastávkou v Szegedu a potom těsně před Athénami. V Maďarsku jsem zamluvil nocleh po internetu. V Řecku na konci sezóny není problém se ubytovat kdekoliv.

Hotel London v Athénské Glyfádě jsme znali už z loňského roku a rychlost skupiny pořadatelů při odbavení běžců byla snad ještě menší než loni. Dotaz na fotku už mě nemohl překvapit a tak jsem vytáhl svoji vytištěnou ze složky, aby mi udělali průkaz, který už jsem potom ani jednou nepoužil. Bohužel s ubytováním mě oproti loňsku dost naštvali. Pokoj byl sice stejné velikosti, ale byly tam dvě trochu větší postele a v té druhé už bydlel Italský pár. Můj pokus ukecat recepční nezabral a tak jsme v tom pokojíku byli trošinku namačkaní.

Team před startem v Glyfadě

Ráno jsem dal jeden banán a ušetřil si cestu na snídani, aspoň jsem mohl déle ležet. Italové vypadli dříve a my jsme v klidu odjeli autem směrem na Akropoli. Přesně za svítání zazněl povel a dav zatím ještě nadšených běžců vyrazil vstříc novým zážitkům.

Běh na vlně nadšení.

Ty zážitky v Athénách a okolí jsou více než rozporuplné. Majestátnou Akropoli rychle vystřídají špinavé ulice města s hustým ranním provozem. Cesta je ovšem pečlivě vyznačena a hlídaná policisty a většinou pěknými policistkami. Nikde není vidět, že by místní řidiči byli naštvaní, protože jim tu banda pošuků dělá zácpu. Naopak často stáhnou okénko, aby povzbudili a zatleskali. Moje letošní výbava na prvních 81 km závodu, které jsem měl absolvovat bez podpory týmu, se skládala z ledvinky a láhve na vodu. Po loňské zkušenosti jsem věděl, že mít stále dostupnou vodu je docela velké plus. V ledvince jsem měl záchranný balíček se záchodovým papírem, prášky na bolest, na žaludek a také jídlo – 4 gely Inkospor.

Na oblečení jsem zvolil minimalistické trenky a tílko. Boty Adidas Aegis. Tedy ty nejlehčí, které ještě slibovaly dostatečné pohodlí na dlouhou cestu. Otestoval jsem je v létě na Lužických sedmistovkách.

Tak jako loni moje tempo 5:10 – 5:20 stěží stačilo na polovinu pole. Nechápal jsem, kam všichni spěchají. Po Aténách a kusu dálnice se cesta přesunula směrem k moři, kde byly nádherné výhledy. Do maratonu jsem několikrát zahlédl svůj doprovod a v několika městečkách nám udělali slavnostní přivítání.

Maraton byl za 3:41 znamenal ztrátu na rozběhnuté čelo asi 20 minut. Oproti jiným závodům jsem nepociťoval onu svalovou bolest, kterou mám při pomalém běhu. To mě dost navnadilo – možná by to dnes šlo. Začal jsem mírně stupňovat tempo, stále někoho předbíhal a nasával do sebe nejlepší běžecký doping.

Těsně před přebíhaním Korintského průplavu jsem se posunul před Elizabeth Hawker a na checkpoint 22. jsem doběhl na 3. pozici. Ale mnohem více svěží než loni.

Rychle vodu do láhve a zkontrolovat nohy, protože jsem měl podezření na puchýř na kloubu palce. Byl tam. Renata sehnala náplast, potom už jen rychle obout a vyrazit na trať.

S místním bláznem, někde před Koryntem

Už na občerstvení jsem se pozdravil se starým známým z loňska Tetsuem Kiso. Opouštěl občerstvení jako první. Ztrácel jsem na něj asi minutu a tu jsem doběhl během pěti kilometrů.

Při dalším setkání se svým týmem v historickém Korinthu jsem už běžel na čele závodu. Tady jsem poprvé dostal do vody led a dále jsem se ho snažil dostat i na ostatních občerstveních, což se zhusta dařilo.

Často se stávalo, že po mé žádosti o led se někdo z obsluhy vrhnul do útrob domu, aby mi kýžený studený poklad osobně přinesl. Také na checkpointech mimo civilizaci se dal led sehnat, měli ho v termoskách a malých ledničkách.

V závodě jsem nadále pokračoval neměnným tempem, což mi vynášelo stále se zvyšující náskok před mými pronásledovateli.

Loni v tuto odpolední dobu už jsem dávno běžel pod milosrdnými mraky, které sráželi teplotu na příjemných 25°C. Letos slunce žhnulo a ještě po 19 hodině při západu slunce bylo více než 30°C.

Na checkpoint číslo 35, polovina závodu, jsem doběhl v čase 11:05 a dovolil jsem si na chvilku sednout. Špatným znamením se později ukázalo, že už u mě začínala mírná nevolnost a nechtěl jsem nic jíst.

Energie jsem cítil dost, akorát jsem začal dostávat křeče do stehenních svalů, což byla bolest, jako když vám někdo dá koňara pěstí a poté chce, abyste dál běželi. Tady se ukázala další pozitivní vlastnost ledu, když jsem chladil sval, tak nejmíň na dvě až tři minuty bolest povolila. Kdo by si tenhle luxus nedopřál, když tu ta možnost byla.

Všechno ještě bylo snadné

Jinak vodu v láhvi, kterou jsem nabíral na každém občerstvení, jsem rovnoměrně používal na polévání rozpálené kůže a do žaludku. Bylo zřejmé, že to nestačí, protože zhruba od 9 hodin ráno jsem nemočil. Ale co dělat, když žaludek toho více nezvládal.

V dalších kilometrech jsem si mohl prohlížet krajinu, kterou jsem loni absolvoval už po tmě. A koukání to rozhodně bylo pěkné. Vysoké štíty hor se zapadajícím sluncem byly natolik atraktivní, že televizní kameraman, který mě zrovna dojel, se více věnoval přírodě než závodu.

Na jednom z občerstvení jsem dostal informaci, že běžím o 50 minut pomaleji než Cudin loni. Bylo mi to fuk. Více mě trápil můj žaludek.

Pil jsem jen vodu a trochu Coly. Přesto se tlak okolo žaludku zvětšoval. O 10 km dále jsem předvedl ukázkový šavlový tanec. Naštěstí policista na motorce byl zrovna pryč a tak jsem měl soukromí pro své sténání a hekání. To co šlo ven byla čistá voda s tou trochou Coca Coly. Žaludek stávkoval.

Na dalším checkpointu jsem si vzal čelovku, lebo už byla tma. Tedy kromě trochy čaje a vody. Zkoušel jsem všechny možné recepty na žaludek, nic nefungovalo. Po krátké úlevě, kdy jsem se všeho zbavil, se nevolnost vrátila.

Občerstvení

Na dalším občerstvení jsem začal pociťovat vyčerpání. Doběhl jsem asi jen 200 metrů za vesnici a opět hekání. Moc mě nepobavilo, když mě opustila voda z předchozího občerstvení. Naopak, při pokusu narovnat se, se mi zatočila hlava. Tak intenzivně, že jsem s povděkem zabrzdil o blízký kandelábr.

Pro nezávislého pozorovatele jsem musel vypadat jak turista co to řádně přehnal s Retzinou. No nic. Honem stoupnout a pokračujeme v „jízdě“. Čekalo na mě nejdelší stoupání, zakončené výstupem na nejvyšší kopec trasy.

Lezl jsem rychlostí leklého slimáka. Nesmírně mě otravovalo policejní auto. V motoru, vyrobeném někdy v poválečném hospodářství, musel spalovat vyjetý olej. Táhl se za sebou smradlavý ocas, kterému sa nedalo vyhnout. Ať jsem zdržoval sebevíce, stále ne mě čekali.

Nohy se už nedaly téměř ohnout. Hřebíky zaražené do svalů hned nad kolenem byly řádně rezavé. Na čtyřicetsedmičku jsem se těšil jak dítě na vánoce. Usednul jsem do křesla a zkoušel vymyslet co dále. Nemohl jsem jíst, pít, křeče už přišli i do zad. I usednutí na židli vyžadovalo pomoc dvou osob.

Jít v tomhle stavu do kopce kladlo otázku, jak mě dostanou dolů. Rozhodnutí. Támhle je stan lehátka, deka. Třeba je ta správná chvilka na horizontální polohu.

Dávám povel „Jen na pět minut“. Potom to o deset prodloužím. Ležení je pro mě absolutní slast. Potom už chabě velím, zpět na nohy a jdeme k židli. Nechám se posadit a do půl minuty mi cvakají zuby, že mám strach o sklovinu. Přitom teploměr stále ukazuje něco pod dvacet. Loni bylo nejmíň o 10 stupňů méně.

Nasadím triko, dám lžičku rýže a chci ať mě pomocníci postaví na nohy, ten kopec přece dám. Obavy, jak mě pořadatelé budou sundávat dolů, když zkolabuji, si nechávam pro sebe.

Nesmím zapomenout, že i přes polovědomí jsem ve stanu vnímal, jak mě předbíhá Tetsuo, Thomas Stu i Elisabeth Hawker. Ale boj o místa mi byl už hodně vzdálen. Bojoval jsem úplně jinou bitvu.

Dělám mrtvolku

Při pochodu do kopce jsem bojoval na kamenech o rovnováhu a měl docela strach z pádu do hloubky mezi kameny. Uklidnilo mě, že každých 500 m byl nějaký pořadatel. Zhruba v polovině kopce mně bylo už nesnesitelné horko a rozhodl jsem se provést operaci svléknutí trika s dlouhým rukávem. Čelovka, ledvinka a tílko dolů, vysoukat se z roláku a v opačném pořadí zase všechno nasadit.

O deset minut dál jsem to nevydržel a zeptal se hlídky „How far is it?“ Jste za půlkou, už to není daleko, zazněla Řecká Angličtina.

Poslední metry začalo slábnout světlo mé čelovky, ale zesilovalo světýlko na vrcholu kopce. Sedl jsem si, vzal trošku čaje a pokoušel se měnit baterky. Foukal silný vítr, ale oproti loňské zimě bylo stále velice příjemně. Na to, že bylo po půlnoci, bylo na nejvyšším bodě trasy stále velké množství lidí, včetně dětí. Teplé počasí bylo očividně tohoto jevu příčinou.

Dolů z kopce jsem bojoval s bolestí stehen, škytavkou a kamenitým klouzavým terénem. Vždycky čtyři kroky na jedno škytnutí. V první vesnici jsem vyčerpaně seděl pět minut a nakonec jenom doplnil vodu. Ve všech mých pocitech vítězila nevolnost, ale když jsem se chtěl co nejdříve potkat s doprovodem, musel jsem vyrazit na trasu.

2. Tetsuo Kiso. foto: spartathlon.gr 

O 7 km dále na mě čekali na checkpointu 52. Byl před restaurací, ale můj žaludek nechtěl nic brát. Tak jsem po chvilce beznaděje opět zvolil 15 minutovou horizontální polohu. Napřed jsem něco snědl a vleže přemlouval žaludek, že jídlo je dobrá věc. Vzdáleně jsem vnímal jak mě přeběhli další tři běžci. Na nohy mě konečně dokázali postavit přibližně po čtyřiceti minutách. Čekala na mě noční část, která mi loni vzala nejvíce sil.

K vyčerpání se přidal další nepřítel, nedostatek spánku. Pokud jsem dokázal běžet, tak to šlo. Jakmile jsem přešel do chůze, začínal jsem usínat. Touha na všechno se vykašlat byla asi nejsilnější.

Představa dalších deseti hodin běhu mě naprosto drtila. Abych neusnul, vytáhl jsem telefon a začal při chůzi číst desítky SMS, které přišli v noci. Ty mně dostali. Takových lidí co mi drží palce!

Rozhodl jsem se, že dokud se můžu hýbat, nevzdám. Limity jsem stále plnil s obrovským náskokem, stačí se ploužit a do cíle dorazím. Při chůzi jsem stále usínal a motal se po silnici.

Při jednom z polospánků mě předbíhala Sylvia Lubiczs, která chtěla volat doktora. Musel jsem ji přesvědčovat, že je to dobré, jenom se mi chce jen spát.

V jedné vesnici se mi také povedlo zabloudit. Prospal jsem asi pět velkých šipek, odbočit vpravo. Přišel jsem na to až ve chvíli, kdy byla další křižovatka a já netušil kudy kam. Musel jsem se vracet zpět a nadávky mě probudili do stavu přiměřené bdělosti. Ztráta asi 15 minut.

Těsně před svítáním jsem se napojil na silnici, která vedla přes hory přímo do Sparty. Do cíle chybělo už jen necelých 50 km. Loni jsem zde byl nejmíň o hodinu a půl dříve. Teplota nejnižší z celé noci, asi 11°C.

Po tmě mně přeběhli další čtyři běžci, ale za světla se to už nikomu nepovedlo.

Ráno - slunce se probouzí

Za chvilku zapadl měsíc, který celou noc chladně osvětloval moji pouť a kotouč žhavého slunce se opět vydal na svou dráhu.

Během hodiny jsem musel sundat tričko s dlouhým rukávem a led v láhvi začal být vítaným artiklem. Levá část obličeje i těla mě začala pálit. Aby taky ne. Už se druhý den grilovala na jasném Řeckém slunci.

Zastávky na občerstvení se změnili v pouhou rutinu pozdravu, nabrání vody nebo jen zpomalení na chůzi, aby si obsluha mohla zapsat číslo. Za noc jsem snědl kelímek sladké rýže a vypil dva Nutridrinky.

Sousto čehokoliv, nebo něco jiného než voda, končilo škytavkou a další nevolností. Žádná velká sláva. Zásadně mě překvapil v jednom kopci pocit hladu. Rozhodnutí dát gel nebylo nejšťastnější. Udržel jsem ho v sobě asi minutu a už jsem převáděl řidičům svůj obvyklý tanec. Jedno auto dokonce zastavilo. Chtěli mě zachraňovat, což jsem odmítnul.

Jinak většina aut, která svištěly okolo mě povzbuzovala. Osádky otevírali okýnka, troubily, tleskaly a případně mávaly zdviženou rukou. Snažil jsem se v rámci svých možností odpovídat zamáváním.

Posledních 38 kilometrů do Sparty se stále běží z kopce. Loni jsem tady byl v pohodě. Letos se cesta změnila v dosti horké peklo. Oči mě pálily, nestačil jsem se chladit vodou. Každý kousek stínu jsem se snažil využít na maximum.

Jako obvykle se vtíral pocit nekonečně vlekoucího se času. Každý kilometr, každá minuta trvaly věčnost. Podle informace od Ivoše jsem na tom ovšem byl lépe, než ti přede mnou. Stále jsem se přibližoval svým soupeřům. Prvního jsem přeběhl asi 20 km před Spartou dalšího během následující půl hodiny a potom jsem už míjel Sylvii.

Co bych si tak dal... Vodu

Rychlým máváním rukou se snažila posouvat vpřed, ale reálné tempo bylo hodně přes 6 minut na kilometr. Posledního soupeře jsem minul na jednom z posledních checkpointů.

Seběh z kopce končí asi 6 km před cílem. Cítil jsem, že už jsem někde blízko hranice svých fyzických možností. Několik kilometrů jsem totiž vodu používal jen vyplachování úst a polévání všech možných částí těla. Žaludek více nedovolil a já nechtěl přítomným divákům předvádět své noční šavlové tance.

V hustém provozu se ke mně připojila policejní motorka a postupně také několik dětí na kolech. Byl jsem soustředěn na jediné, dostat se do cíle. Odpovídat na povzbuzování diváků, kteří stáli kolem trati, mně dělalo velké potíže, ale snažil jsem se.

Poslední checkpoint. Už jenom dva kilometry k soše velkého krále. Moje suita se rozrůstala. Nový dětský doprovod kladl oblíbenou otázkou, kterou jsem ostatně slyšel za posledních 29 hodin asi 50 krát. Totiž „Where are you from?“

Většinou jsem to rád sděloval, protože ve startovní listině jsem měl stále napsáno Finland. Ale v závěru jsem to už spíše jenom mumlal. Ale pochopily mně a radostně divákům pokřikovaly, „Čechia, Čechia“.

Pár metrů před sochou jsem dostal od Václava Českou vlajku, který se navíc chtěl na posledních pár metrech proběhnout se mnou. Renata zatím dělala dokumentaci a Ivoš to pozoroval.

Konečně vytoužený okamžik. Dotknul  jsem se sandálů krále Leonidase. Čas 29:26:39, 11. místo celkově, deváté mezi muži. Na rozdíl od loňska jsem se dost negativně stavěl k pózování s místním politikem, který mi předal červenou trofej a posadil vavřínový věnec na hlavu.

V hlavě jsem měl jedinou věc, rychle pryč ze slunce. Na fotkách mám zavřené oči a dost se šklebím. Ovšem pocit štěstí a také úlevy byl maximální.

Vytoužená chvíle

Následovaly procedury, které jsem znal již z loňska. Tedy umytí nohou a snaha několika žen mi pomoci. Chtěl jsem akorát vodu a hodně ledu. Napřed mě dali do stanu, ale horko byl pro mě nesnesitelné, takže nakonec jsem ležel na lehátku venku. Přivítal jsem nabídku infuze. Podle všech příznaků jsem byl dehydrovaný na hranici únosnosti.

Ležel jsem a slastně objímal ledový polštářek, který jsem si přikládal na ty části těla, které pálily nejvíce. Tekutina, která tekla do žíly sice nepřinášela ten požitek co studené pivo, ale za to jsem se cítil každou chvilku lépe a lépe.

Oživování za cílem

Nakonec, když mě propustili, tak jsem s igelitovým pytlem na boty toporně nastoupil do přistaveného taxi, které mě odvezlo do hotelu. Bylo to hned za rohem, jen asi 500 metrů. Ale...

Letošní Spartathlon jsem se pokusil běžet mnohem aktivněji než loni. Prvních 140 km bylo naprosto fantastických. Takhle dobře se mi neběželo snad nikdy. Většinou trpím bolestí svalů už po pár desítkách kilometrů. Tentokrát nic. Až daleko po metě 100 km začaly křeče ve stehnech a hlavně později ta strašná nevolnost.

Bez jídla se běžet dá, bez vody to bohužel nejde. Zpětně vymýšlím, co se dalo udělat lépe. Přesně samozřejmě nevím, ale určitě by pomohlo, kdybych dal odpočinek hned po prvním zvracení. Možná bych se potom dokázal napít a všechno by vypadalo úplně jinak.

Takhle musím opět konstatovat, že šlo o mimořádně silný zážitek a sbírání informací. Letošní ročník také patří oficiálně mezi ty nejtěžší a to kvůli mimořádnému horku. Závod nakonec dokončilo jen 72 běžců z celkového počtu 310, tedy jen asi 23%.

Poslední kroky Alexandra Bögiho

Mezi nimi doběhl svůj třetí Spartathlon i Alexandr Bogi ze Slovenska. Navíc byl nejstarším běžcem, který letošný závod dokončil.

V závěru ještě musím poděkovat svému doprovodu. Renatě, Ivošovi a Vaškovi. Pochopitelně i svým sponzorům firmám

Adidas, Inkospor. Také za online zapisování Luboši Brabcovi na stránkách behej.com.

V neposlední řadě děkuji všem příznivcům a divákům, kteří mi fandili a podporovali na dálku. Včetně hluboké noci, kdy normální lidé leží v posteli a spí.

Můj dík patří ještě jednomu člověku. Je to Jan Vandendriessche, který pomohl z letošní přihláškou, když to vypadalo, že mě nevezmou.

Dan Orálek, 10. říjen 2012, Brno

prevzaté z ULTRA DAO