foto: dao.

Daniel dao Orálek

Třetí Spartathlon - tak příště...

Prevzaté z ultradao.cz.

Výsledky

Ano, příště.

Hodně lidí co sledovalo moji pouť do Sparty v roce 2011 a 2012, mi letos popřálo hodně štěstí a většina z nich už si stačila přečíst, že to nevyšlo. Jistě dá se říct, že Orálkovi přece nemusí vycházet všechno, ale letos to stálo celkově za … málo.

 

Ve chvíli, kdy už se mi zdálo,

že jsem letošní krizi překonal a moje forma šla konečně nahoru, se vrátily potíže, které mě pronásledovaly už od listopadu minulého roku. Blanenský půlmaraton jsem běžel dobře nejen podle výsledku, ale i podle pocitu.

Bohužel o pár dní později na hodinovce Triexpert Cup jsem se nejenom cítil unavený, ale hlavně se mi skřípl nerv od zablokovaného SI.

Znovu začal už vyzkoušený kolotoč: bolest, masér, prášky, bolest, fyzio, bolest a zase prášky. SI bylo odblokované, ale zadek a stehno bolelo vesele dál dokonce i v noci, natož při běhu.

Winschoten jsem ještě zvládl se silnějším analgetikem, ale mohlo mě varovat, že kromě bolesti jsem byl hrozně vyčerpaný a moje regenerace probíhala asi 3x pomaleji než obvykle. Zrušil jsem Brněnský masakr, přestože jsem se na něj hodně těšil. No aspoň jsem mohl fotit po trati závodu, tuhle příležitost zrovna často nemívám.

Pro Spartathlon jsem volil již vyzkoušený model cestování,

až na ten detail, že prověřený člen výpravy Ivoš nemohl. Těžko se mi sháněla náhrada. Nakonec se dostalo na Honzu Charváta, který se osvědčil na jiných závodech a měl čas vyrazit do Řecka.

A já jsem ovšem dál bral analgetika v upřímné víře, že se podrážděný nerv uklidní a já dokážu absolvovat většinu závodu s minimální bolestí.

Cestou jsem přespali v Szegedu a potom asi 200 km před Athénami, shodou okolností na stejném místě jako před dvěma roky. Asi dobré znamení, jsem si pomyslel, když jsme si dávali na zahrádce hotelu pivo na dobrou noc.

Při cestě do hotelu London v Aténské čtvrti Glyfada nás předjel kabriolet s rozesmátým Řekem, který nám něco ukazoval. Zamávali jsme mu na pozdrav a pokračovali.

K našemu překvapení jsme se s ním potkali hned po registraci, když jsme zjistili, že je to Nicolas, který dělá doprovod Vlastovi Šroubkovi a protože kdysi žil v Česku, tak umí výborně Česky.

Pořadatelé nezklamali.

Poslali nás do vedlejšího hotelu, protože London byl opět přeplněn. Alespoň jsme nemuseli spát s Italy na společném pokoji. Nic proti Italům, ale raději se před závodem trochu líp vyspím.

Ráno budíček už v 5 hodin.

Zatímco ostatní šli na snídani, tak jsem si nachystal všechny potřebné věci na závod.

Do ledvinky jsem v souladu s plánem, dal dva namazané rohlíky, tři gely Inkospor, ampuli jonťáku, ampuli s Guaranou, prášky na žaludek a na bolest. Pro jistotu jsem přibalil mobil. Velkou láhev na vodu do ruky, malou na jonťák do ledvinky. A čepici společně s rukavicemi k pasu. Prý nebude takové horko jako loni. Ale jasno a 30˚C bude určitě. 

Včera to bolelo i při chůzi, tudíž jsem posnídal banán a prášky proti bolesti.

Najít parkoviště pod Akropolí

je už pro můj tým snadné. Většina (dva ze tří) tu už dvakrát byla.

Vlasta Šroubek tam už nervózně stepoval a vyhlížel Nicolase. Nakonec jsme se s Vlastou postavili do druhé řady, hned za největšího favorita Mika Mortona.

Pěkné oživení na začátku závodu.

Výstřel a nadšený dav běžců, se za opatrného Aténského svítání ŕítí s kopce po ulici směrem do centra Athén. Nadšení závodníky strhlo natolik, že asi po jednom kilometru špatně odbočili. Po 100 m někdo poznal omyl a následoval hromadný zmatek při návratu na správnou trasu.

Samotné Atény a jejich nejbližší okolí rozhodně není procházka rozkvetlým růžovým sadem. Běh v ranní dopravní špičce, kterou závod velikosti Spartathlonu značně podpoří, nepatří k tomu, co jste chtěli při běhu zažít. Klus po několika proudé dálnici také ne. Ale musí se to brát jako daň velkému závodu. Do Sparty se dnes z Atén prostě jinudy běžet nedá.

Na prvním občerstvení

jsem si láhev do ruky naplnil vodou. Na druhém jsem po náročné manipulaci s ledvinkou, ampulí, rukavicemi a druhou lahví vyrobil slabý jonťák. Ten totiž překvapivě není běžnou součástí občerstvovacích stanic.

Kolem osmé hodiny

začalo být slunce už dost vysoko, aby na nás vidělo a na mých hodinkách Garmin Fénix, které jsem si zapůjčil na otestování, teploměr ukazoval něco kolem 25˚C. Čas na naražení kšiltovky, která doposud zbytečně vysela u pasu.

Zároveň jsem si uvědomil, že jsem opět nepoužil krém proti opálení. No třeba se zatáhne. Někdy jsem po ránu prostě velký optimista.

Někde kolem dvacítky jsem natlačil do sebe polovinu rohlíku a zapil to trochou jonťáku. Zatím to šlo.

Co ovšem nešlo, byly moje nohy.

Protivná zatuhlost a pocit mírné únavy se dal přičíst povalování uplynulých čtrnácti dnů, kdy jsem se snažil vyléčit bolest nohy a zadku od postiženého nervu. Snažil jsem se to ignorovat s tím, že se to rozběhne, třeba jako předloni. Pokoušel jsem se držet stabilní tempo a to mě pomalu posouvalo závodním polem vpřed.

Myslel jsem na to, kolik z těch které předbíhám, doběhne do Sparty. Pochopitelně mě nenapadlo, že si letos cestu do Sparty vyzkouším i jinak než jen po vlastních nohách.

Postupně jsme opustili dálnici a běželi kolem moře. Výhled i vzduch se značně zlepšily, ale zvýšila se teplota a slunce se pokoušelo spálit mou kůži v co nejkratším čase. Oči byly oslněny záplavou paprsků, které se odrážely od moře i od silnice.

Letos jsem zaznamenal výrazné zlepšení v zásobování občerstvovacích stanic ledem. Předloni jsem led neviděl, loni jsem ho leckde vyžebral a letos byl k mání na každém občerstvení. To bylo příjemné, protože pořadatelé sice ujišťovali, že počasí bude letos určitě lepší, ale mně to tak rozhodně nepřipadalo.

Aby nám cesta nepřipadala příliš fádní, tak nám ji vylepšily dvě rafinérie a čistička odpadních vod. Musím říct, že to sice bylo nepříjemné, ale co bylo horší, byl můj stav. Svaly bolely už docela hodně a ve chvílích, kdy se chytil měřící pás na tep, jsem viděl hodnoty kolem 135. Ten pás zlobil od samotného startu a tak jsem doufal, že se třeba plete, protože tam mělo být nejmíň o 10 tepů míň.

Čas od času jsem zahlídl auto s číslem 74,

které jsem měl taky pověšené na svém dresu, prsou a zádech. Osádka poctivě fotila a natáčela můj mírně nekoordinovaný pohyb v souladu s domluvou. Samozřejmě si dávala pozor, aby je někdo ani náhodou nepodezíral, že by mi chtěli jen trochu pomoci.

Statečně jsem se usmíval, jako že je všechno OK, ale nebylo. Někdo nebo něco nasypalo písek do mých kloubů, mé svaly někdo rozklepal kladivem a funěl jsem jako bych běžel půlmaraton do kopce.

Hrozně jsem se těšil na 22. checkpoint,

kde měl být můj doprovod. Doufal jsem, že chvilka sezení, trocha jídla, nové boty a morální podpora udělají zázrak. Větší, jako předbíhání Japonce těsně před přeběhnutím Korintu. Motal sa ještě více než já. To mi sice trochu zvedlo náladu, protože očividně existovali běžci, kteří na tom byli hůře, ale já se zase o tolik lépe necítil.

Krátký pohled do Korinského průplavu a konečně jsem uviděl očekávaný checkpoint.

Když jsem zastavil a svalil sa na židli s opěradlem, nohy naznačili, že stačilo. Začal jsem se cpát trochou špaget, vzápětí i sladkou rýží. Tu jsem ovšem nedojedl. Židle byla totiž Japonská a Japonec, který ji měl na starost, se začal hlásit o svá práva.

Při přesunu na mnohem tvrdší veřejnou lavici jsem zjistil, že sám nevstanu. Loni jsem odsud vyběhl jako by se nic nedělo. Dneska jsem seděl a nemohl se odlepit.

Předběhlo mě asi 20 lidí, než jsem se odhodlal vyrazit. No, vyrazit asi není to pravé slovo. Odplížit, by bylo mnohem přesnější. Rozběhnout se mi podařilo až asi po 100 metrech pomalé chůze. Maličká běžkyně s cupitavými krůčky mě předběhla, tak snadno, že jsem přemýšlel, jestli můžu svůj pohyb nazvat během. Očividně to bylo na hranici definice onoho pohybu, pro který se vžil název běžecký.

Na dalším občerstvení jsem doplnil jen vodu a led.

Dámy, které viděly, jak se potácím, mi nabídli židli. Odmítl jsem s tím, že netuším, jestli bych dokázal ještě vstát. Všechno bylo špatně.

Pomalu mě dostihlo poznání, že takhle to dál nepůjde. Ještě jsem se v koutku duše upínal k dalšímu checkpointu, kde jsem měl potkat svůj tým, ale moje touha bojovat se rychle ztrácela s každým dalším krokem, kdy moje úsilí odpovídalo asi tak kilometru 230, ne první třetině závodu.

Na židli v Ancient Korinth, tedy 26. checkpoint

jsem se doslova dopotácel a už jsem věděl. Slzy se mi tlačili do očí a já se snažil potlačit svou sebelítost a najít ještě nějakou sílu pokračovat.

Vstal jsem a zase sedl. Nešlo to. I pouhá chůze byla bolestivá a navíc se mi začalo dělat špatně. Žaludek se asi rozhodl dohnat zbytek těla, aby mi to nebylo líto. Po dvaceti minutách čekání na zázrak jsem si sedl k pánovi na občerstvení a nahlásil, že odstupuji ze závodu.

Dostal jsem papír k podpisu a informaci, že můžu počkat na autobus. Ujistil jsem ho, že mám vlastní odvoz a ukončil svým podpisem na kus papíru jeden z nejslavnějších ultramaratonů.

Do Sparty zbývalo asi 140 km a do tmy ještě hodně času.

Jeli najít čelo závodu. Jednak jsem je chtěl vyfotit a taky jsem byl zvědavý, jak to na čele vypadá.

K mému překvapení Mike Morton pro zranění odstoupil a na čele běžel velmi rychle Jan Lantnink. Za ním bojovali Američan Chad Ricklefs a Ivan Cudin o třetí místo. Další běžci už měli odstup.

Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl zbytek týmu nutit do ponocování, vyrazili jsme do Sparty, kde měli organizátoři ubytování pro neúspěšné závodníky. V souladu s prohlášením, které učinili organizátoři na technickém mítinku, byl hotel Belle Helene sice asi 40 km od Sparty, ale zato na břehu moře a měl o třídu vyšší úroveň než hotely ve Spartě. Taková malinká náplast pro zlomené běžce, kteří nedoběhnou ke králi Leonidasovi.

Se Spartahtlonem mi zůstal otevřený účet.

Příští rok asi vynechám. Ale ten účet bych chtěl uzavřít ještě jednou ve stínu velkého Spartského krále.

Co se týče mých problémů, podezření je na počínající rhabdomyolysis. Měl jsem patřičné příznaky (bolest svalů, hnědá moč, vyčerpání, nevolnost) a důvody tu byly také. Samozřejmě bez rozboru moči nebo krve je to pouhá domněnka. Něco ale bylo hodně špatně.

dao, 8. 10. 2013 15:53